Slovo waldorf a montessori zná už dnes zřejmě každý rodič. Ale na čem jsou tyto hlavní vzdělávací alternativy postavené a čím se od sebe liší, to laik často neví. Není divu. Kdo tyto školy neprozkoumal osobně a na vlastní oči, nemůže mít jinou než velmi vágní představu. 

Waldorf hned po revoluci, montessori i dekádu později

Hned první tři roky po sametové revoluci bylo otevřeno sedm waldorfských škol, dvě v Praze, další v Písku, Příbrami, Semilech, Pardubicích a Ostravě. Mezinárodní waldorfská komunita byla připravená a ochotná dát českým učitelům, kteří měli o toto vzdělávání zájem, obrovsky rychlou a velmi levnou, ale také fundovanou podporu. Na této bázi ostatně waldorfské vzdělávání funguje celosvětově: není nákladné, lektoři jsou často ochotni pracovat zdarma nebo téměř zdarma a waldorfské školy si do určité míry zachovaly svůj původní sociální rozměr.  Vznikají i v chudších oblastech a jsou svou podstatou inkluzivní.

Waldorfské školy této první vlny jsou všechny státní. Existují ale i waldorfské školy soukromé, u nás jsou ale v menšině. Jedna je například v Brně, další jsou v Českých Budějovicích, Olomouci, Plzni či Karlových Varech. Ty vznikly později, kdy už transformace státní školy na waldorfskou nebyla tak snadná.

První montessori školy se v Česku objevily až na přelomu tisíciletí, tedy zhruba o dekádu později než školy waldorfské – nejdříve v Kladně, v Praze Na Beránku a v Jablonci nad Nisou.  S pozdějším nástupem je spojené i to, že málokterá státní škola je celá montessori (ze stejného důvodu, jaký jsem zmínil výše – v době, kdy u nás vznikaly, nebyly již stejné podmínky jako na začátku devadesátých let. Obvyklejší jsou tedy montessori třídy ve škole, která jinak učí standardně. Hnutí se za posledních 20 let velmi rozrostlo, v dnešní době jsou montessori škol nebo škol s montessori třídami desítky.

První montessori školy se v Česku objevily až na přelomu tisíciletí, tedy zhruba o dekádu později než školy waldorfské.

Jací rodiče?

Waldorfské vzdělávání ve státní škole nestojí rodiče skoro nic nebo jen malý příspěvek ve výši kolem 500-1000 korun měsíčně do rodičovského fondu. U montessori vzdělávání je to podobné. V soukromých školách se platí oficiální školné, tyto školy dostávají totiž menší dotaci od státu než školy státní (zřizovatelem je soukromý subjekt a ten si samostatně hradí nájem a provozní náklady, zatímco stát hradí plat pedagogům). Obecně je v montessori školách školné spíše vyšší. V Praze se může pohybovat běžně i kolem deseti tisíc korun měsíčně, ale začíná někde na pěti tisících. Montessori škola navíc pracuje s pomůckami, které jsou v originální podobě velmi drahé. Je ale možné si je vyrobit anebo si od českých firem opatřit levnější. Školné ve waldorfských soukromých školách bývá nižší než v jiných soukromých školách.

Se školným nepřímo souvisí status rodin, které dávají své děti na waldorf, nebo do montessori. Ač obě vzdělávací metody vznikly jako sociální projekt s ohledem na děti znevýhodněné, montessori škola se brzy stala preferovaným vzděláním pro movitější střední a vyšší třídu. Původní sociální motiv se, alespoň v Evropě a Severní Americe, poměrně rychle vytratil. Waldorfskou školu také navštěvují spíše děti ze vzdělaných rodin, ale ekonomický a někdy i sociální status je různý a může být i nižší, což ve většině soukromých montessori školách nebývá časté. Některé waldorfské školy jsou anebo byly velmi inkluzivní a integrují děti s určitými postiženími, včetně mentálních. Na montessori školách se často daří dětem s poruchou autistického spektra. Waldorfské metody výuky jsou pro tyto děti dle mého názoru méně vhodné. I když nelze zobecňovat.

Ač obě vzdělávací metody vznikly jako sociální projekt s ohledem na děti znevýhodněné, montessori škola se brzy stala preferovaným vzděláním pro movitější střední a vyšší třídu.

O metodě

Jak waldorfské, tak montessori vzdělávání je založeno na respektu k vývojové psychologii. Ta popisuje vývojové fáze dítěte, jeho potřeby a dispozice ve vztahu k myšlení a učení v jednotlivých fázích. Existují ale rozdíly mezi montessori a waldorfským pojetím těchto fází, i když z mého pohledu nejsou zásadní.

Ve waldorfské škole je, v kontrastu k tomu, co se o alternativách traduje, velmi obsáhlý učební plán, který v některých směrech přesahuje vzdělávací plány běžné školy. Zejména výuka historie je podrobná a zahrnuje i mytologickou prehistorii, která je podle Steinera pro pochopení světa velmi důležitá. Waldorfská škola se také snaží o to, aby si děti symbolicky i prakticky prošly procesy a vývojem, které prodělalo lidstvo samo. Děti staví malý model domu, pěstují obilí a pečou chleba. A to i proto, aby jejich životní prožitky nebyly zautomatizované. Je to vzdělávání, jehož pobočným, ale nikoli primárním cílem, je rozvíjení kompetencí. Primárním cílem je pak harmonické včlenění dítěte do celku světa. Důraz se klade na umění jako vzdělávací prostředek. Waldorfskými školami prošlo mnoho výrazných hudebníků. Známým vyučovacím prvkem je takzvaná eurytmie, pohybové umění precizně vyjadřující řeč, tóny a duševní nálady. Mimochodem, dnes už se ví, že rozvoj hudebních vloh má vliv na rozvoj matematických schopností.

Waldorfské vzdělávání je v určitém smysl velmi konzervativní, učí respektu ke kořenům lidské civilizace a ke kultuře minulých století a tisíciletí. Typickým učebním formátem je epocha, která trvá jeden měsíc a zaobírá se jedním tématem. Děti se hodně pohybují, hodně mluví a recitují, vše je umělecky ztvárněno. Učitel je vzorem a hlavním dirigentem. Waldorfské třídy jsou věkově homogenní a poměrně velké, třicet dětí není výjimka. Waldorfská škola nepodporuje raný intelektuální rozvoj. Vyčkává, až se v dětech probudí vztah k abstraktnímu myšlení a odpovědnost za vlastní učení, což je podle steinerovské vývojové psychologie až kolem 9.roku, v plné míře až kolem 12.roku.

Montessori vede děti velmi brzo k samostatnosti a k zodpovědnosti za vlastní učení. Mimo jiné i skrze chytře vymyšlené učební pomůcky, které dávají dětem možnost, aby samy hledaly vlastní řešení a našly a opravily chybu, aniž by se musely ptát učitele. Velkou část dne děti pracují samostatně, každý si jde v učení svou cestou. Dokonce si i samy sestavují individuální týdenní rozvrh. Klíčová role učitele spočívá ve vytváření bezpečného prostředí a pomoci těm, kteří ještě neumějí pracovat plně samostatně. A především učitel bedlivě sleduje vývoj dětí. Hodně času je věnováno rozhovorům s rodiči, aby byl rozvoj dítěte podpořen z obou stran.

Výrazným prvkem je v montessori věkově smíšená třída, výuka v takzvaných trojročích, přičemž tři ročníky dohromady mohou mít početní velikost jedné menší běžné třídy. Děti si vzájemně pomáhají, a jak postupují do vyšších ročníků, střídavě si zažívají role toho, komu je pomáháno, a toho, kdo sám pomáhá. Brzo, již ve školce, se podporuje intelektuální rozvoj.

Montessori ani waldorfské vzdělávání nepoužívá známky, pouze slovní hodnocení. Waldorfská škola klade snad i větší důraz na různé komunitní akce a zapojuje do nich ve velké míře rodiče. Zároveň ale oba typy škol většinou trvají na tom, že nositelem metody jsou v příslušné pedagogice vzdělaní učitelé, a ti musí ustát případnou rodičovskou snahu o vměšování.

O učiteli

Ve waldorfském školství je učitel zvláště na prvním stupni hlavní vzor a inspirace, bůh a soudce waldorfského školního vesmíru. Děti učitele prakticky napodobují: „Píšeme krásně jako pan učitel, napodobujeme to, jak pan učitel hezky čte.“ Velmi tedy záleží na tom, jaký je. Učitelé, kteří učili v první waldorfské škole ve Stuttgartu vedené zakladatelem waldorfského vzdělávání Rudolfem Steinerem, byli svému povolání oddaní duší i tělem a byli neobyčejně vzdělaní. A takoví učitelé existují ještě dnes, sám jsem několik takových potkal.

Úkol montessori učitele je naopak vést dítě co nejdříve k samostatnému učení. Staví se spíše do role průvodce a koordinátora vzdělávání, do procesu učení žáka vstupuje méně a spíše na vyžádání. Souvisí to s akcentem na individulizaci výuky, specifické cesty k učení každého žáka a s přenášením zodpovědnosti na žáka. Waldorf toto moc nezdůrazňuje a spíš má tendenci k větší soudržnosti dětského kolektivu při výuce. Znakem toho je i velký podíl frontální výuky.

O „matce“ zakladatelce

Maria Montessori byla akademička a vědecká pracovnice, která se zabývala dětskými patologiemi. Patřila k vyšším společenským vrstvám, byla jednou z prvních Italek, které vystudovaly lékařství. Do té doby to byla výlučná doména mužů. V určité fázi její profesní kariéry jí představitelé správy města Říma nabídli sociální projekt. Měla vést školu pro děti ulice, neboli děti z dělnických rodin, které rodiče buď opustili, nebo se o ně nestarali. Tyto děti vykazovaly velký podíl postižení, která byly již předtím předmětem klinického zájmu této vědkyně, do té doby v pedagogické oblasti spíše teoretičky. Maria Montessori tuto nabídku přijala, a pak se stal malý zázrak. Dva roky jejího vedení, při kterém uplatnila svou novou metodu, přinesly ve vzdělávání těchto dětí průlomové výsledky. Zdánlivě nevzdělatelné a tupé děti se najednou dokázaly učit tak, až to bylo k nevíře. To se rychle rozkřiklo a na tento alternativní projekt se již po krátké době jezdily dívat delegace z celého světa. Z Marie Montessori se prakticky přes noc stala vzdělávací celebrita. Její metoda byla vnímána jako pedagogický objev tisíciletí. Velmi rychle se začala aplikovat i na běžné děti, neboť se ukázalo, že je platná univerzálně.

O otci zakladateli

Rudolf Steiner se s výchovou a vzděláváním poprvé do hloubky setkal jako dvacetiletý. V té době několik let působil jako vychovatel mentálně zaostalého chlapce z velmi bohaté rodiny. Toto dítě, původně považované za nevzdělatelné, se v dospělosti stalo doktorem medicíny. Jinak ale pro Steinera vzdělávání původně nebylo středem jeho velmi širokých zájmů, které sahaly ož k otázkám dělnického nebo anarchistického hnutí.

První waldorfská škola vznikla až šest let před jeho smrtí a spíše na popud jeho okolí. S myšlenkou založení školy pro děti dělníků ho oslovil Emil Molt, ředitel prosperující továrny na cigarety Waldorf Astoria. Steinerovi ale nakonec škola velmi rychle přirostla k srdci a snažil se v ní pobývat co nejčastěji.

Rudolf Steiner byl mimořádně vzdělaný člověk, jeden z největších znalců německé kultury, proslavil se jako dodnes nepřekonaný interpret Goethova přírodovědeckého díla. Velmi vzdělaná byla ostatně i Maria Montessori, neunikl jí žádný nový objev na poli přírodních věd a bedlivě sledovala vývoj společnosti. Přírodovědně vzdělaní učenci té doby měli zároveň i velmi široké znalosti literatury, filozofie a historie.

Ilustrační foto: Unsplash / Sigmund
Text vyšel v magazínu EDUzín.