„Pro silnou třídu může být velmi vhodné ponořit se do díla trojice titánů Leonarda, Michelangela a Raffaela. Jiné třídě ale může lépe sednout holandská malba, detailní a uměřená,“ říká učitel dějin umění a výtvarné výchovy na Waldorfském lyceu Praha Filip Gundlach. „Čím déle učím, tím větší svobodu jsem ochotný žákům dát,“ reflektuje.

Kdy jste se potkal s waldorfským vzděláváním?

Poprvé asi už někdy v osmnácti; četl jsem antroposofické knížky, v rámci svého zájmu o různé duchovní směry. Ale do této školy mě dovedla spíš náhoda. Přes společné známé jsem se dozvěděl, že na lyceu hledají angličtináře. Vypadalo to, že chtějí dva, každého na kousek úvazku. Do toho by se nikdo nehrnul, ale mně to za to stálo, škola mi byla sympatická. Kolegyně, která měla nastoupit se mnou, to vzdala, takže mi nabídli úvazek větší. A v určitě fázi mi pak svěřili i výtvarnou výchovu. To když onemocněla skvělá kolegyně Eva Drgoňová. Od té jsem se hodně naučil.

Čím vám škola byla sympatická? S angličtinou byste našel práci leckde.

Velký dojem na mě udělalo kolegium, což je taková waldorfská věc. Každý týden se všichni učiteli scházejí a probírají spolu různé záležitosti, velmi často spojené s konkrétními žáky. Tohle se přelévá i do společných obědů. Učitel má tak možnost uvidět každého žáka v různém světle. I složení učitelského sboru je hrozně fajn. Není tak časté, aby všichni učiteli byli opravdoví nadšenci, jako jsou tady na lyceu. Moc se mi líbila a líbí součinnost s kolegy, často i ve výuce mezioborově spolupracujeme.

Doplňoval jste si waldorfské vzdělání?

Ano, šel jsem na dvouletý seminář pro učitele jazyků a pak ještě na seminář waldorfského učitele na základní škole. Souběžně s lyceem jsem totiž ještě učil němčinu na pražské Dědině, na druhém stupni waldorfské základní školy. Na základních školách jsou jazykáři vždy vítaní. Já jsem navíc rodilý Němec, tedy maminka je Češka a tatínek je Němec.

Moc se to neví, ale waldorfská škola klade na jazyky důraz, je to tak?

Byla přinejmenším v Německu průkopníkem a možná i inspirátorem raného jazykového vzdělávání. Už historicky první waldorfská škola zařazovala cizí jazyky od první třídy, to bylo tehdy velmi neobvyklé. Řekl bych, že od waldorfské školy se toho zejména v Německu běžné školství hodně naučilo. Od německých kolegů tohle slýchávám často: mnoho didaktických prvků, které byly nejdřív typické pro waldorfskou pedagogiku, se postupně rozšířilo do běžných škol.

Od jazyků jste pak přešel k výtvarné výchově, což dává smysl, u absolventa AVU…

Když kolegyně Eva onemocněla, převzal jsem za ni výuku dějin umění. Ty se mnou byly od dětství, tatínek s maminkou se seznámili na přednášce dějin umění v rámci archeologického semináře. Já v těch knížkách listoval už jako malý kluk a byl to pro mě svátek.

Na lyceu se dějiny umění učí v epochách, neboli jako hlavní vyučovací blok po dobu dva až tří týdnů. To je celkem náročný formát.

Do toho, jak to dělat, jsem musel postupně proniknout. Zakladatel waldorfského vzdělávání Steiner docela šikovně rozvrhl, co ve kterém ročníku učit, to pomáhá. V prvním ročníku dojdeme v epoše do antiky, ve druhém se zabýváme hlavně renesancí; ve třetím ročníku to je architektura. Ta třeťákům sedí. Obrovsky správné načasování. Třetí ročník nebývá jednoduchý, není snadné žáky v tom věku něčím zaujmout, už jsou u nás dost dlouho, takže míra překvapení a okouzlení je menší, ale architektura je baví. Těžší je pro ně urbanismus. Ten se chytil, až když jsem ho pojal prakticky.

To znamená jak?

Ve třetím ročníku máme tradiční cestu do zahraničí. První cesty jsme vymýšleli už se zmiňovanou kolegyní Drgoňovou, několikrát jsme vzali třídu do Mnichova, se svou třídou jsem jako třídní byl v Itálii, to bylo velkolepé putování od Milána přes Toskánsko po Neapol a ještě níž. Letos jedeme do Istanbulu, loni jsme byli ve Valencii. Začal jsem je směřovat do urbanismu. Učíme se v terénu vidět dané město jako organismus, nějak ho číst. A to funguje, zažijí si to přímo na místě, „urbanismus“ tak není abstrakce, město sami objevují. Obecně je dobré koncipovat to, co chci, aby se naučili, ve vztahu ke konkrétním zážitkům. Dát jim nástroje, které použijí na tom daném místě, a dojdou tak k nějakému poznání.

V současné době se upouští od chronologického výkladu. Vy ale klasicky začínáte od pravěku. Nenudí se žáci? Na druhou stranu potřebu základní orientace, časové osy, chápu. Ale jak to udělat, aby to nebylo velmi abstraktní?

Důležité je, aby se orientoval učitel, aby věděl, odkud kam jde, pak člověk může dělat cokoli. Pro studenty je blahodárné, když s nimi učitel hledá minulost v přítomnosti. Když jsme s prvním ročníkem dělali antické Řecko, vzal jsem je do ulic kolem pražské stanice metra I.P.Pavlova. Rozdělili se do pěti skupin, každá dostala jednu ulici a na fasádách sledovali iónské, dórské a korintské sloupy, druhy říms… I když jsou to domy v nějakém „neo“ stylu, pořád odkazuje na antiku. Objevit, že to, v čem žiju dnes, má přímé spojnice s tím, co bylo kdysi dávno, je fascinující. Je napínavé sledovat, jak se jedna kulturní epocha přelévá do druhé.

Dostanete se tedy někdy od pravěku a renesance až k modernímu umění?

Ano, víc a víc se o to snažíme ve druhém ročníku, právě v souvislosti se středověkem a renesancí. Poměrně nedávno jsem to začal učit tak, že vycházím ze současného umění. Příklad: mystický videoart Billa Violy má svůj „středověký“ rozměr. Možná až moc. Zaznamenal jsem, že se středověkem mají žáci trochu problém. Jako by je to bytí mimo pozemský svět, zdůrazňované ve středověké malbě, nějak dráždilo, vyhazovalo z konceptu.  Na rozdíl od plnokrevné, zemité, člověčí renesance.

Dějiny umění nezajímají každého, máte ve třídě lidi, kteří se okázale nudí?

Občas se najde nějaký počítačový nerd, který si k tomu hledá cestu hůř,  ale obecně jsou tu žáci velmi otevření. Málokdy se vyskytne, že by se nenechali oslovit. S jakým výsledkem, to je otázka, ale otevřenost tam je. V rámci dějin umění navíc probíráme i témata, která se jich bytostně dotýkají, například dionýský a apollónský princip. Protiklad formy a výrazu, rozumu a citu, jasné mysli a opojení,  uspořádání a chaosu. To mladé lidi strašně zajímá, protože to sami řeší.

Učit dějiny umění je na lyceu vlastně snadné. Je to samozřejmě tím, jak šikovní žáci sem chodí, ale asi i tím, že vizuální rovina je ta vývojově nejstarší a člověku nejpřístupnější, jde to přímo do vás. Obraz vidíte, zatímco literární dílo musíte přečíst, je složitější ho zprostředkovat. V dnešní době mají vizuální sdělení velký význam, umět číst „obraz“, jeho estetické poselství, nebo třeba jeho propagandistický podtext, mi přijde velmi důležité.

Já se navíc snažím pro každou třídu najít téma, které s ní rezonuje. Někdy se o tom dlouze bavíme i s třídními učiteli. Pro některou silnou třídu může být velmi inspirativní ponořit se do díla trojice titánů Leonarda, Michelangela a Raffaela. Je skoro až k nevíře, co vše nám zanechali, když se na to podíváte neokoukaně, až z toho mrazí. Jejich životopisy se zvláštně doplňují a kontrastují. Ohromná síla a zároveň velká křehkost u Michelangela, až nadpozemská odtažitost Leonarda, a fascinující schopnost být šťastný u Raffaela… Pro nějakou třídu tohle ale je příliš a lepší alternativou může být raná holandská malba, detailní a uměřená. Pro nějakou třídu může být vhodný drsný severský manýrismus, pro jinou zase idealizovaná florentská škola.

Zdá se mi, že dnes u mladých lidí vítězí specializace, nemají chuť se zabývat něčím, co je nebaví. Možná je to i proto, že informací je tolik… U žáků lycea to tedy není pravidlem, rádi se učí vše?

Jak jsem říkal, jsou otevření. Nemusí být ze všeho nadšení, ale nebojkotují to, uvědomují si smysl toho, proč věci děláme. V mé aktuální třídě jsou velcí pracanti, mají chuť jít i do náročnějších věcí. Je to trochu jako s tou historkou, jak někdo měl silnou pravačku a slabou levou ruku a schválně si pravou znehybnil, aby posílil tu levou.

Na chodbách lycea i ve třídách vidím akvarely, kresby i různé sošky. Jak učíte výtvarnou výchovu prakticky?

Dějiny umění a výtvarnou výchovu propojuji. Zabýváme se třeba kykladskou kulturou – mimochodem, ta velmi ovlivnila umělce minulého století, vzpomeňme si na Modiglianiho, Picassa nebo Henryho Moora – a já jim zadám malbu podle těchto idolů, čistých, schematizujících, abstrahujících forem. Tak se jim to dostane pod kůží. Pak přecházíme ke kontrapostu, znázornění pohybu…

Máme tu opravdu šikovné žáky, oni do toho jdou, i když jsem byl nemocný, nikdo je nemusí hlídat, mají zadanou práci, pracují. Samozřejmě na to má vliv nastavení školy, nadšení učitelů, o kterém jsem mluvil a které Rudolf Steiner považoval za tak důležité.

Takže malují podle nějakého vzoru? To by mohl někdo vidět jako omezení kreativity…

Nejsme umělecká škola a nemáme ambice předat žáků postupy a techniky. Na druhou stranu já si myslím, že pro ně samotné je hrozně důležité dojít k nějakému výsledku, získat potvrzení, že jsou toho schopni. Když je zadání namalovat cokoli a jakkoli, k tomuhle pocitu zadostiučinění je nedovede. Nepřiškrtí jejich fantazii, ale také neposílí jejich vůli. Vůli se umět vyjádřit přes to, že forma se nějak vzpírá uchopení. To přece podporujeme i ve výuce jazyků.

Výtvarná výchova je dobrá i pro stmelení třídy. Zadávám práci ve dvojicích a ve skupině. Modelovaný tvar jedné poloviny musí zapadnout do tvaru té druhé a tak. To se dělá v prvním ročníku, propojují se tak lidé, kteří spolu třeba ještě ani nemluvili. Děláme i dynamické věci na uvolnění – každý udělá čáru a pošle to dál a pak se společně diskutuje o tom, zda je výtvor hotový.

Samozřejmě je v tomto předmětu obrovský prostor i pro individualizaci. Kreslení a malba podle předlohy třídu sjednocuje, volná tvorba naopak posiluje odlišení, rozdíly. Obojí je potřeba. Navíc u řady dobře vybraných předloh si každý něco najde a individualita se projeví, ale řízeněji. Nakonec vidíte na nástěnce, že každá ta tvář vypadá jinak.

Hodně se teď řeší, jak to udělat, aby nikdo ve vzdělání nebyl upozaděn, aby všichni naplnili svůj potenciál na maximum. Žádné kompromisy! Jde to ale vůbec?

Ve výtvarce, jak jsem již řekl, je pro to velký prostor. Každé zadání se dá uchopit individuálně. Když má někdo velkou potřebu dát do obrazu něco svého a umí to, tak klidně může namalovat egyptskou bohyni v růžovém a fialovém pop artovém provedení – to je v pořádku. Když někdo ale nic neumí a chce si vše dělat jen tak nějak, po svém, bez myšlenky, na to jsem přísnější. Nicméně, je taky pravda, že čím déle učím, tím větší svobodu jsem ochotný jim dát.

Filip Gundlach učí na Waldorfském lyceu Praha výtvarnou výchovu a dějiny umění. Nastoupil sem před sedmi lety jako angličtinář, předtím učil angličtinu na jiné střední škole, věnoval se i tlumočení. Absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze se zaměřením na malbu a konceptuální tendence.

Text vyšel i v magazínu o vzdělávání Eduzín.

Foto: Jitka Polanska