Den otevřených dveří je nejčastější způsob, jak se střední školy prezentují dětem na konci povinné školní docházky, které se rozhodují, kde pokračovat se vzděláváním – a jejich rodičům. Na programu je prohlídka učeben, rozhovory s vedením, učiteli i vybranými žáky. Kde vás ale pustí přímo do výuky? Waldorfské lyceum Praha to dělá odjakživa. ”Je rozdíl, když vám někdo školu popisuje, a když vidíte učitele přímo v akci,” říká Zdeněk Slejška, který den otevřených dveří na lyceu absolvoval s dcerou Leontýnou.

„Šlo o to postihnout, jaké novinky se v té době ve společnosti objevily, co je celkový trend. Zkusí to někdo shrnout?“ říká učitel dějepisu Matouš Černý před třídou, která dnes praská ve švech. „Co byla podle vás nejdůležitější myšlenka té doby?“ nadhodí otázku. „Lidi přestali spoléhat na Boha a roste přesvědčení, že se lidstvo musí opírat jen samo o sebe, s tím souvisí také rozvoj vědy,“ říká dívka. „Tady u toho se chvíli zastavíme. Byl Voltaire ateista?“ rozvíjí debatu učitel. „Ne, ne,“ zazní vícekrát ze třídy. „Lidé považují za zkažené působení církve, ne přímo křesťanství samotné. Odmítají vedení církve,“ hbitě doplňuje svou myšlenku žákyně. 

Je pondělí ráno a ve 3. ročníku waldorfského lycea v Praze mají „epochu“ dějepisu. Epocha je klasickým formátem waldorfské školy všech stupňů. Jde o hlavní vyučovací blok daného dne – na lyceu od osmi do deseti ráno – ve kterém se třída po dobu dvou tří týdnů zabývá jednou výukovou oblastí. Může to být poetika, historické období, výseč matematiky, fyziky, chemie. Dějiny umění…

Čím déle to dělám, tím méně mi to vadí

U pana učitele Černého je dnes ve třídě takový nával proto, že škola pořádá den otevřených dveří. Za školní rok má tři čtyři takové dny. Spolu se žáky lycea tak ve třídách sedí na přidaných židlích i o několik let mladší děti, ještě školou povinné (ale věkový rozdíl není moc poznat), a dospělí, kteří je doprovázejí. 

Škola se návštěvníkům ukazuje v chodu. Učitelé normálně učí a příchozí se stávají součástí jejich univerza. Matouš Černý si na tento den připravil daleko víc papírků s okruhy než obvykle a rozdává je po jednom všem přítomným. „Nikoho nenutíme, aby se zapojil, ale ta možnost tu je. Někdy se do toho dost položí i rodiče,“ říká. Učí na lyceu osmým rokem a na tento způsob prezentace školy si již zvykl. „Jak to mají jinde nevím,” odpovídá na otázku, zda může srovnávat, “ale tipnul bych si, že jak to děláme my, není moc obvyklé. Na gymnáziu, kde jsem studoval, se zájemcům o studium škola prezentovala odpoledne, po výuce,“ vzpomíná. 

“Nějakou dodatečnou nervozitu to přináší,” uznává. “Přece jen jdeme s kůží na trh. Se žáky se nějak postupně seznamujeme a zažíváme se průběžně. Tady je najednou třída plná neznámých lidi,“ říká. „Ale není to nic, co by se nedalo zvládnout,“ dodává učitel. „Čím déle učím, tím méně mi to vadí. Jsem v pohodě s tím, že se nemusí vše povést, ostatně to platí i pro běžnou hodinu.“ Aby se návštěvníci zorientovali v tom, co právě se žáky probírá, snaží se jim stručně dodat kontext na začátku vyučování. 

„Určitě to je výzva, ale já mám výzvy rád,“ říká učitel výtvarné výchovy Filip Gundlach. Na jeho epoše dějin umění bylo nedávno dvakrát tolik lidí než obvykle. „Samozřejmě to změní energii skupiny, zvlášť když vezmete v úvahu, že usilujeme o určitou intimitu,“ říká. „Ale i tak si myslím, že je dobré školu ukazovat školu, nejen o ní vyprávět,“ hlásí se k této podobě dne otevřených dveří učitel.

Jeho vyučování se zúčastnil i Zdeněk Slejška s dcerou Leontýnou. “Líbilo se, mi, jak učitel výuku propojil s osobní zkušeností, o Itálii mluvil velmi zaujatě a procítěně, bylo vidět, že tím žije,” popisuje svůj dojem z hodiny. “V jedné chvíli dal žákům za úkol diskutovat o dvou protichůdných názorech, takže historický exkurz se změnil v argumentační cvičení, užitečné pro rozvíjení osobních skills, kompetencí,” popisuje, co viděl.  Vzděláváním se dlouhodobě zabývá ve svém profesním životě, aktuálně stojí v čele Nadačního fondu Eduzměna. Jeho dceři Leontýně se zase nejvíc líbilo, jak se spolužáci po příchodu hezky zdravili, všichni se všemi. Ve své škole zažívá spíš skupinkování.

Aby si netvořili falešné představy

Podle ředitele lycea Ivana Smolky takový den otevřených dveří, kdy školní život přímo defiluje před očima příchozích, budí překvapení i nadšení. Rozhodli se pro něj s jasným záměrem. “Zájemci o studium u nás mají právo vědět, jací jsme doopravdy. Poznají nás, když nás vidí v akci, ne když jim ukážeme prázdnou třídu,“ říká. „A i pro nás je dobré, aby věděli, kam míří,“ dodává. „Vyhneme se tak tomu, že se k nám přihlásí žáci s poněkud nepřesnými představami. Občas se stávalo, že si někdo myslel, že když jsme ´alternativní škola´, tak to tady je tak volné, že si studenti budou sami určovat, co se chtějí učit, že to tady je něco jako zájmový kroužek, což tak není,“ usmívá se.

Na své webové stránky škola v pozvánce vypsala, co se probírá v hlavním vyučování, které začíná v osm a trvá sto deset minut: dějepis, zeměpis, matematika, hudba, chemie, fyzika, kulturní epochy, čeština. Od deseti navazuje hodinová informační schůzka s ředitelem, pár učiteli a žáky. Tady je prostor pro otázky a odpovědi. „Děláme to schválně poté, co už byli ve výuce a viděli náš styl,“ vysvětluje ředitel, jak uvažoval o programu. Po setkání mohou hosté navštívit další vyučování, odborné hodiny jazyků a uměleckých předmětů. „Klidně u nás můžete strávit celý den,“ říká se na webu. Rodiče si na takto pojatou návštěvu musí vzít volno a děti uvolnit ze školy. Pro ty, které nemohou, je ředitel k dispozici odpoledne.

Mnozí rodiče evidentně do hledání té nejlepší školy čas během dne rádi investují. Obvykle to je stovka návštěvníků na každý den otevřených dveří. Podle Ivana Smolky není výjimka, že s rodiči chodí už i sedmáci a osmáci. Syn Zuzany Kofnovcové je vskutku teprve v sedmičce. „Bála jsem se, že vhodnou střední školu budeme hledat těžce, a tak jsme začali brzy,“ říká maminka. Syn navštěvuje komunitní školu v Zaječicích na Benešovsku, kde se s dětmi jedná partnersky. “Podle toho, co slyším od známých, takový respekt k dětem, na který je zvyklý, není na středních školách samozřejmý,” říká maminka.

Dojem z epochy dějepisu pana učitele Černého líčí takto: „Žáci mě mile překvapili, působili vyzrále, skromně a přitom sebevědomě. Učitel jim dával dobré otázky, při tom je vlastně i nenápadně zkoušel, ta interakce se mi líbila. Atmosféra byla velmi přátelská. Nikdo se nikomu nesmál,“ říká. Líbilo se tam podle ní i synovi. „Nebylo nic, s čím by měl problém, včetně neznámých a trochu možná podivných předmětů, jako je například eurytmie. Přitom on je jinak spíš opatrný a změny zrovna nevyhledává,“ vypráví maminka.

Eurytmie a sborový zpěv – velká neznámá?

“Eurytmie je pohybová výchova s živým hudebním doprovodem, při které žáci pohybem vyjadřují zákonitosti hudby nebo řeči,” vysvětluje učitelka Barbora Forbaková. Je opravdu jedním z předmětů, kterého se zájemci o studium na lyceu trochu bojí. Dalším je sborový zpěv, který je tu v nižších ročnících povinný. To potvrzují i dvě dlouhovlasé slečny čekající na chodbě na setkání s ředitelem školy, vybranými učiteli a žáky lycea.

„Na eurytmii se letos chodilo podívat kolem dvaceti lidí,“ říká Barbora Forbaková. „Většinou se spíš dívají, jednodušší cvičení si občas zkusí. Letos jsem publiku dokonce nabídla, jestli se někdo nechce zapojit do jedné choreografie, kterou jsme právě se třídou nacvičovali, protože tři žáci chyběli. A tři dívky se přihlásily.“ Rodiče, kteří s ní o tomto předmětu mluví, ho spíš chválí, ale dokáže si představit, že na některé mladé lidi může působit nekomfortně. „Většinou se to odbourá v prvním ročníku. Na nikoho netlačím a snažím se ošetřit zdroje případných bloků. Eurytmie stejně jako sbor mají obrovský rozvojový potenciál, kromě toho, že přinášejí zážitky, které jinak mladým lidem nejsou dostupné.“ Některé děti podle ní naopak eurytmie přitahuje. Zmiňuje neteř své známé, která na lyceum míří kvůli biologii – a eurytmii.

Na zpěv přijde řeč během informační schůzky s ředitelem, učiteli a žáky. „Jsem sportovně založený a zpívání mi nic neříká,“ vyjadřuje diplomaticky jeden ze zájemců o studium, co se mu v rozvrhu nezamlouvá. Možná v naději, že se dozví, že zpívat nemusí. V jiných školách je to většinou volitelná aktivita. Mladý učitel zpěvu Filip Vosáhlo mu odpovídá mile, ale nekompromisně. “Ve třídě jsou lidé různí, i takoví, kteří ke zpěvu nemají žádný vztah – a my z nich uděláme pěvecký sbor,“ říká s úsměvem a třídou to zašumí, jako kdyby řekl vtip. „Sborový zpěv je velký zážitek, mimo jiné sociální, máme s tím dobré zkušenosti,“ dodá učitel na vysvětlenou, proč je v nižších ročnících sborový zpěv součástí základního rozvrhu.

Hlavně aby se našli

Škola se návštěvníkům nemá potřebu podbízet, zájemců má obvykle velký přebytek, v některých letech mohla přijmout jen pětinu těch, kdo se hlásili, a nikdy to není více než třetina. „Máme třídy po třiceti dvou dětech, na což je potřeba žádat o povolení. Děláme to vždy, abychom uspokojili co nejvíc zájemců,“ sděluje na setkání ředitel Smolka.

Také odpovídá na otázku, jaké jsou ve škole možnosti vyjet do zahraničí. „Jaké stáže nabízíte a v jaké nejvzdálenější zemi?“ ptá se tatínek. „Někdo od nás jel do Spojených států, ale většinou je to spíš Německo, Švýcarsko, nebo Maďarsko,“ říká ředitel Smolka a vyzdvihuje výhodu waldorfského vzdělávání: „Jelikož máme podobný způsob výuky jako zahraniční waldorfské školy, nemáme problém žákům studium v jiné škole započítat. Ale rád bych upřesnil, že my nic nenabízíme. Musí to být žák, kdo takové přání projeví a vykomunikuje si to s danou školou,“ koriguje představu ředitel. Potrpí si na to, že škola vede své žáky k samostatnosti. „Naše vzdělání bych popsal jako rozvojové. Skrze různé předměty cílíme na rozvoj osobnosti žáka,“ vysvětluje. 

Na setkání si přinesl papírek, ze kterého čte, na jaké vysoké školy pokračovali loňští absolventi. “Mat-fyz, jaderná fyzika na ČVUT, biologie na UK, biomedicínské inženýrství na VŠCHT, krajinná architektura, kartografie, muzikálové herectví, ekonomie, učitelství,” vyjmenová. „Pak tu jedna žákyně napsala ´práce v baru, dokud se nerozhodnu, co dál,´ říká na konci ředitel a sklidí smích. 

Tatínek v zadní lavici postrádá v seznamu práva. „Na práva od nás opravdu myslím moc lidí nechodí,“ obrací se ředitel Smolka váhavě na učitele. „Já si někoho, kdo šel na právnickou fakultu, vybavuji,“ oponuje mu jeden z nich. „Jak si absolventi takové školy, jako ta vaše, poradí ve škatulkovém světě, v korporátu, například,“ zkoumá dále tatínek. „Nám nejde o to, aby se někam vešli, ale aby se našli,“ říká lakonicky ředitel. „Je pravda, že naši žáci si hledají zaměstnání, které jim bude dávat smysl,“ vkládá se do debaty učitel dějepisu Matouš Černý. „Málokdo z nich by si vybral práci, o které si myslí, že není užitečná, nemyslí si, že musí dělat velké kompromisy.“

Podobný dojem si odnesla i Zuzana Kofnovcová. „Jeden ze čtvrťáků nám říkal, že by chtěl dělat v oblasti ochrany životního prostředí. Někdo k tomu měl poznámku, že si tam ale nevydělá moc peněz. A on na to, že chce dělat něco, co ho bude bavit. Může to vypadat jako mladická naivita, ale já si myslím, že to je velká pravda. Jít  si za svým je ta nejlepší volba,“ říká Zuzana Kofnovcová. „My s mužem jsme v tomhle ohledu prošli přerodem. Já jsem masérka, ale předtím jsem pracovala v kanceláři a v reklamní agentuře. A manžel vystudoval ekonomku, ale má instalatérskou firmu. To, co nás baví, jsme si našli později. Když mají děti dobrou školu, můžou si dobu tápání, co v životě dělat, o dost zkrátit,“ přemýšlí nahlas.