Už před deset let mají žáci waldorfského lycea dva a půl roku předmět sborový zpěv. Zpívají všichni a každá třída to dotáhne až na veřejné vystoupení, které zní libozvučně. Jak se dá takového výsledku dosáhnout? „Vedení sboru mi přineslo jednu z nejcennějších pedagogických zkušeností. Přestože je to povinný předmět, neexistuje tam prakticky žádný druh vnější motivace. Nechcete nikoho zablokovat ve zpěvu na celý život, což by hrozilo, kdybychom na žáky tlačili,“ říká učitel Ondřej Ševčík.

Jste učitel chemie a biologie, a zároveň vedete předmět „pěvecký sbor“. Proč zrovna vy? Hudba je váš koníček?

Ano. Roky jsem zpíval ve vysokoškolském pěveckém sboru. Což už pak nešlo dělat, když jsem začal pracovat na lyceu, protože se vždy zkoušelo do hluboké noci někde na kolejích, a to pak člověku znemožňovalo dobře fungovat ráno ve škole.

Dirigování sboru je ale přece jen další skok.

Když Tsira Jirout, která sbor na škole založila, odešla na první mateřskou, asi po dvou letech, co u nás ten předmět vedla, hledalo se, kdo to bude učit. Chodil jsem na její hodiny koukat, zajímalo mě to, a tak to nabídli mě. Pak když se vrátila, objevili jsme kouzlo učení ve dvou.

V notách jsem se vyznal, ale nehrál jsem tehdy na žádný hudební nástroj, aby to bylo použitelné ve výuce. Na začátku jsem se musil učit všechny melodie z nahrávky. Pak jsem se začal učit na klavír.

A teď hrajete celkem suverénně!

Už ten sbor vedu nějaký ten pátek, devět let, přesněji. Techniku mám slabou, ale co potřebuju, to zahraju.

Jak s prváky v tomto neobvyklém předmětu začínáte?

Nejdřív si s nimi trochu povídáte, potřebujete zjistit, kdo má se zpěvem nějaké zkušenosti. Někdo třeba ani netuší, co je za hlas. A potom začnete dělat jednoduchá intonační a artikulační cvičení. To je na začátku každé hodiny i v dalším ročníku, ale v prvním toho bývá víc. A pak s nimi jdete zpívat nějakou jednoduchou melodii, z hlavy, bez not, třeba nějaký kánon. Hlavně proto, abychom poznali jejich hlasové možnosti. Musí se to chvilku hledat. První dva tři měsíce jsou flexibilní.

Poměrně brzy se ale snažíme přijít s něčím víc, než je kánon. Kánony jsou ostatně dost těžké, na to, jak jsou jednoduché – tedy když to má znít dobře. Často mají velký rozsah, od hlubokých po vysoké tóny, což může být pro kluky těžké. Takže hledáme nějakou menší, čtyřhlasou skladbu. Většinou u klasicistních autorů, u Haydna nebo Mozarta, něco krátkého, na dvě tři strany. Klasicismus je silně ukotvený v harmonii, v akordu, a když lidé začínají zpívat, akord je něco, k čemu se mohou dobře vztáhnout. Pak se posuneme k romantické hudbě, kde je víc septakordů a dalších barevných záležitostí. Letos občas zpíváme i osmihlas – tato třída je celkem zpěvná. Vybíráme pokud možno skladby, ve kterých je mnoho různých nálad a hodí se k dané skupině. 

Se současnými druháky nacvičujete mši a oratorium…

Ale ne proto, že by nás primárně zajímaly skladby s náboženskou tématikou, ale proto, že mají různé části s různými náladami.

Čím se liší třída od třídy? S jakými překážkami se musíte jako učitel vyrovnat?

Roli hraje, kolik je ve třídě chlapců a s jakými hlasy. Když je ve třídě méně chlapců, může být těžší obsadit tenor, protože pro většinu kluků není úplně komfortní zpívat ve vyšších polohách. Někteří žáci mají intonační problémy, u některých musíte odbourat strach z toho otevřít pusu. S tím člověk musí umět nějak pracovat.

Tato třída, jak jsem říkal, měla dispozice spíš dobré, takže tam jsme již v druhém pololetí prváku nacvičili osmiminutový sbor z Haydnova oratoria Stvoření, Die Himmel erzählen die Ehre Gottes. A vytvořili jsme nejen sbor, ale i redukovaný klasicistní orchestr. Což není úplně obvyklé. Často titíž lidé, kteří “táhnou” sbor, i na něco hrají, a když jich není dost, nemůžete je ve zpěvu postrádat. V této třídě to ale tak není, což je zajímavé.

Sbor vedete ve dvou, s kolegou. Jaké to má výhody?

Když chodíte do sboru z vlastní volby, je vám jasné, že se vám vyplatí poslouchat, když zpívá nějaký jiný hlas. Když máte sbor jako předmět, tak vám to jasné není. A zjistili jsme, že je velmi efektivní, když jsou učitelé dva a mohou někdy třídu rozdělit podle hlasů na dvě skupiny a část hodiny nacvičovat odděleně. Minimalizují se tím ty prostoje pro žáky, kteří zrovna nezpívají. Když se oddělit nejde nebo když se již secvičují všechny hlasy dohromady, tak si někteří čtou, což tolerujeme, hlavně ze začátku. Přijde čas, kdy i to čtení je poněkud rušivé, ale oni na to přijdou. 

Vy je nenutíte, aby poslouchali? Mohou se odpojit?

To by mě zajímalo, jak byste si to představovala. Vedení sboru mi přineslo jednu z nejcennějších pedagogických zkušeností. Přestože je to povinný předmět, neexistuje tam prakticky žádný druh vnější motivace ani donucovací prostředky. Nepíše se z toho písemka a taky nechcete nikoho zablokovat ve zpěvu na celý život, což by hrozilo. Tam nemůžete použít žádnou z „pák“, které běžně v pedagogice používáte, někdo méně, někdo více.

Mohl byste je „citově vydírat“, že to kazí druhým.

To by možná šlo, ale nevím, nakolik je to pedagogicky nosné. To tady neděláme.

A jak tedy dosahujete toho, že výsledkem není otrávené kvílení, i když žáci vypadají poněkud nezúčastněně, což mě v jejich věku nepřekvapuje.

Co děláme? Baví nás to. Příklady táhnou. Když přijdou žáci bez nálady nebo bez energie, je na učiteli, aby je rozsvítil. Náboj v místnosti se přenáší. Pokud jsem já sám někdy tak vyřízený, že nemám co vyzařovat, tak by bylo lepší tu hodinu nemít, protože žáci hned poznají, že něco nefunguje, a stojí to pak za houby. Minimálně při nácviku, než se to naučí, se na vás hrozně spoléhají. Vy jste ten, kdo vede, vy v tom musíte mít pořádek. A když to tak máte, tak dokážete neuvěřitelné věci. Když to nemáte, tak je to tak znejistí, že to přestanou chtít dělat.

Nadšený učitel, který má věci pod kontrolou, je dobrá věc, ale nemusela by stačit. Čím je vtáhnete do děje?

Trik je v tom jim co nejrychleji, hned v prvním ročníku, zprostředkovat nějaký druh zážitku, což s kánonem tolik nejde, ale u čtyřhlasu, když se pár taktů povede, už to jde. Zážitku, který může vzniknout jen ve skupině. Sborový zpěv má takové dvě základní vlastnosti: přináší zážitky, které si člověk sám nepořídí – a je to opravdu jiné být na straně zpěváka, nebo na straně posluchače. A druhá věc – a důvod, proč učíme sborový zpěv všechny – je, že to je taková duševní gymnastika, neuvěřitelná škola pro emoční život. Autor hudby se vás neptá, jakou máte právě náladu, ale předepíše vám: tady to bude vypadat takto, takové tempo a takový výraz, a vy se musíte vnitřně nastavit tak, aby to tomu odpovídalo. Jste v euforii, a on vám předepíše lento nebo nedej bože morendo, zmíravě. A vy se musíte přeladit. A naopak. To je jeden z opravdu pádných důvodů, proč se sbor vyplatí dělat se všemi. Je málo oblastí, kde člověk tolik cvičí s emocemi. I sociálně je to samozřejmě velmi rozvíjející záležitost.

Některým ale ta otrávenost i vydrží, nebo ne?

Na začátku ano, pak už bych řekl, že ne. Ale když jsme sbor zaváděli, bylo to jinak. To si pište, že tam byla spousta otrávených lidí. „Jak to že máme o dvě hodiny delší rozvrh než třída nad námi?!“ Ale jakmile se sbor etabloval a stala se z toho tradice, tohle zmizelo. Ideálně sbor představujeme už na adaptačním kurzu.

Takže rozvrh se tímto předmětem nafoukl?

Je to samozřejmě v limitech toho, kolik hodin může mít rozvrh na střední škole, ale o něco víc, než jsme měli před tím. Je to každý týden dvouhodinovka. Méně nedává smysl.

Potřebují žáci znát nějakou hudební teorii?

Kromě sboru mají i běžnou hodinu hudební výchovy, sbor je praktická část výuky. Něco si přinášejí ze základní školy, něco se naučí tady. Takže když řeknu druhý systém, třetí takt, tak se chytají, stejně jako jim není neznámé, co je „interval“ nebo „akord“.

Mají nějaký vliv na výběr skladby?

Mohou dávat návrhy, ale co  budeme zpívat, vybíráme s kolegou, a to i několik měsíců, a máme při tom na mysli konkrétní žáky a možnosti skupiny. A výběr pak testujeme. Mám k žákům a jejich preferencím respekt, ale pedagogicky to vede učitel. Já musím vědět, proč co děláme. 

Pro některé žáky by byly přirozenou volbou například spirituály. Mají silnou duševní složku a jsou skvělé, když do nich zapojíte improvizaci (obojí mají jaksi ve své hudební biografii). Na klasické hudbě, ale i na moderně, ke které ve vyučování postupně směřujeme, se naopak učíte být v procesu interpretace mnohem vědomější, ne se jen nechat nést na křídlech emoce. A to je to, kam na waldorfské střední škole míříme. K probuzení a podpoře vlastní individuality každého žáka, k vědomému zážitku.

Ondřej Ševčík vystudoval učitelství chemie a biologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Absolvoval seminář waldorfské pedagogiky. Od roku 2008 pracuje jako odborný a třídní učitel na Waldorfském lyceu v Praze. V současnosti se kromě výuky chemie, biologie, geografie, hudby a sborového zpěvu zabývá otázkami ekologické výchovy mladých. Věnuje se také mentoringu a dalšímu vzdělávání učitelů.