Tsira Jirout je původem z Gruzie a vzděláním koncertní klavíristka a učitelka hudby. Učí hudební výchovu na waldorfském lyceu v Praze. A to originálně. Součástí předmětu je také pěvecký sbor, který je až do poloviny třetího ročníku povinný. „Nebaví to všechny stejně, ale nakonec se do toho opřou všichni,“ říká. Vystavit děti hodnotné hudební výchově ale v dnešní době není snadné. „Jsou přehlcené vjemy, na druhou stranu bych je ale nepodceňovala, mají vytříbený vkus,“ říká.

Je půl šesté odpoledne. Právě tu u vás ve škole proběhla zkouška pěveckého sboru. Netipovala bych, že se dospívající pohrnou do podobných aktivit.

My máme sborový zpěv jako povinnou součást hudební výchovy, i když tento sbor, který nacvičuje v pozdní odpoledne, je dobrovolný.

Jste s výsledkem zpěvu tříd, které ho mají povinně, spokojená?

Když děcka – nebo spíš mladé lidi – pro něco zapálíte, dějí se pak neuvěřitelné věci. Stihnou pak toho nacvičit skoro tolik, kolik profesionální sbor. To jsme ale nejdřív netušili. Ale pak se stala jedna věc. V roce 2016 jsme spolupracovali s waldorfskou školou ve Švýcarsku, Atelierschule Zürich. S našimi druháky jsme nacvičovali společné vystoupení s dobrovolným vokálním souborem této školy. Plán byl mít jedno vystoupení v Curychu a druhé později v Praze. Tehdy jsme tu u nás na škole ještě nedělali žádné velké věci, netroufali jsme si, připadaly nám nereálné.

Curyšská škola měla větší zkušenosti, a byla tedy ambicióznější. Do projektu s námi šli s vybranými dobrovolníky. S těmi se ale samozřejmě pracuje jinak, než s celou třídou. Připravili si na vystoupení celou zpívanou mši, zatímco my jen některé části, ve kterých jsme se k nim pak přidali. 

Když jsme tam přijeli, naši studenti se tak nadchli možnostmi, které tam viděli, až jim bylo líto, že naše cíle byly tak omezené. A rozhodli se, že se na tu návštěvu Švýcarů v Praze připraví lépe, že se také naučí celou mši a ještě k tomu něco vlastního. Bylo to dobrovolné, ale šla do toho více než polovina třídy. Měli jsme i víkendové soustředění,  z iniciativy žáků. A tohle byl pak zárodek dobrovolného sboru, který teď u nás funguje. Cvičně jsme to těleso nazvali Collegium ´Musica´ a otevřeli jsme ho všem ročníkům. Do té doby třeťáci a čtvrťáci hodiny zpěvu neměli, teď, když chtějí, mohou. Ale máme tam i prváky a druháky, kteří hodiny sboru mají v rozvrhu, ale chodí i na tyto extra. Někteří žáci tak mají čtyři hodiny sborového zpěvu týdně.

Jak moc je v hudební výchově, jak jste ji pojala, teorie, a jak moc praxe?

Sborový zpěv zastupuje praktickou složku. Kromě něj máme klasickou hodinu hudební výchovy v prvním a druhém ročníku. Tam se zabýváme hudební teorií, trochu i biografiemi skladatelů a rozbory skladeb. A k tomu ještě hudbě věnujeme třítýdenní a dvoutýdenní blok ve dvou ročnících, říkáme tomu epochy. Epocha je sto minut každý den a probíráme tam vývoj hudby vztažený k historii, ale vždy jde o zkoumání a poslech konkrétních skladeb. Zabýváme se tím, jak hudební vyjadřování souvisí s lidským myšlením a s vývojem společnosti. A žáci si půvabně všímají toho, že to, čím prochází lidstvo, se objevuje i ve vývoji jedince.

To je waldorfský pohled na věc, jestli se nepletu. Podle něj se dá vést paralela mezi vývojem člověka a vývojem lidstva. Mohla byste to přiblížit na nějakém „hudebním“ příkladu?

V tradičních, starých kulturách se mnoho činností spojovalo nebo ještě spojuje s hudbou, nejen slavnosti, ale i práce, nebo uspávání děti, hudba vrůstá do života. U nás v Gruzii to ještě můžete pozorovat. Malé dítě tohle považuje za přirozené, ne tak už moderní dospělý člověk. Předškolní dítě svět prožívá skrze své smysly a cítí se s ním v jednotě, stejně jako to prožívají tradiční společenství se svými rituály. S tím dítě rezonuje. Waldorfská školka s tím pracuje. Když děti přijdou zvenku a mají boty špinavé od bláta, učitelka jim neřekne „otřete si botičky o rohožku!“. Místo toho učitelky s dětmi zpívají „rohožka má ráda drbání na záda,“ a všichni si při tom otírají nohy, intuitivně, bez přemýšlení. Chci tím říct – nejdříve dítě musí svět nacítit a ohmatat, ochutnat, pak teprve a postupně se probouzí k přemýšlení a k vědomému jednání. 

Chcete tím říct, že staré kultury se ke světu vztahovaly tak, jak je to vlastní malému dítěti?

V určitých ohledech ano. V antickém Řecku lidé běžně přemýšleli o bozích jako o entitách, které žijí v jedné sféře s nimi. Neměli racionální přístup ke světu, který se pak vyvinul u Evropanů v dalších historických epochách. 

Vrátila bych k těm epochám. Můžete prosím popsat, co se v těch sto minutách přesně odehrává?

Vyberu skladbu, kterou zahraju na klavír, nebo žákům pustím ukázku. K tomu mají ode mě připravené konkrétní otázky, ale až k druhému poslechu. U prvního poslechu je důležitý bezprostřední dojem a následně postupné zvědomění prožitku. 

Po druhému poslechu se studenti ke skladbě vyjadřují a zachycujeme to na tabuli. Z toho shluku na první pohled subjektivních obrazů, příběhů, nálad, barev, forem postupně necháme vyvstat podstatné souvislosti a zákonitosti. Ve výsledku se stáváme svědky dokonalého řádu vyjádřeného v kráse zvuku. 

Další den následuje rekapitulace celého procesu a diskuze na základě mnou položených otázek. Zažité, vypozorované a popsané se dá případně do historického kontextu doby a do souvislosti s biografii skladatele. Vše se oblékne do odborných pojmů a doplní se mým vyprávěním, který trvá ideálně kolem dvaceti minut, ne déle.  

Pak jim dám čas, aby si udělali poznámky, k tomu jim na tabuli předem připravím základní záchytné body, data a termíny. Jejich úkolem je to spojit s tím, co slyšeli a viděli a udělat si vlastní zápis do sešitu. Občas mají napsat i krátkou úvahu ve souvislosti s probíraným tématem, nebo s větším úsekem z epochy.  

Posledních dvacet minut epochy, kdy už jsou unavení, využiji často k tomu, že jim zahrají, nebo pustím další skladbu, se kterou pracujeme pak následující den. Tím se zahájí nový cyklus.

Jak byste popsala ideální výsledek? Jak se takto vedené hodiny projeví ve vzdělání žáka?

Když to zobecním, Ideál spočívá v tom, že z výuky student střední školy odejde jak po skutečnému setkání s uměleckým dílem, které na něm zanechá stopu a bude mu oporou při  formování jeho osobnosti. Ne na posledním místě je ideálem prohloubení vzdělanosti studenta. Orientace v dějinách hudby a v teorii. Pochopení podstaty vývoje hudby. Ne aby jen věděl, ale také chápal, cítil, poznával období podle charakteru skladeb.  Vedle poznání zákonitosti hudby je důležité, aby se s její pomoci dokázal vcítit do člověka dané doby. 

Jak a podle čeho žáky hodnotíte? Pokud je tedy hodnotíte.

Máme písemné testy, a kromě toho procházím jejich sešity a dívám se, jak látku uchopili ve svých zápisech. Je to pracné, ale zajímavé. Kromě toho hodnotím i práci v hodině. To má vše stejnou váhu, ale nepočítám z toho nějaký průměr, i proto, že hodnotím slovně. Co se jim povedlo, co ne. Pak přemýšlím o tom, jaké číslo bych tomu eventuálně přiřadila. Známky jsou u nás na vyžádání, někdo je chce vidět, někdo ne. 

Dáváte někdy i špatnou známku, třeba za čtyři?

Dávám. Měli jsme i reparát, i když si myslím, že to je opravdu „výkon“, dostat se v hudební výchově až k reparátu. A byla to samozřejmě výjimka. Tady u nás není snadné dostat reparát v ničem, protože když člověk funguje den po dni, není důvod, aby si tu věc neosvojil. Může se ale stát, že někdo má prostě horší životní období a nemůže se na nic soustředit. To pak řešíme individuálně. Snažíme se, aby se ten náraz s realitou odehrál v láskyplném prostředí, ale úplně ho eliminovat nechceme, protože to by se tomu člověku pak mohlo vymstít v budoucnu. Mladí lidé si musejí zvykat na to, že existují důsledky.

A teď ke sboru, který je součástí hudební výchovy. To je asi ta nejméně obvyklá věc. Nekladou někteří žáci odpor?

V prvním ročníku opravdu ještě doznívá puberta, jsou již skoro za vodou, ale ještě pořád tam nějaký vzdor je. Přijdou sem noví a někdo jim rozdá noty a chce, aby si je nosili pokaždé a zpívali podle nich… Mají poslouchat, když zpívá druhý hlas, máme totiž téměř od začátku čtyři hlasy. Trochu s tím bojují. Koncem prvního ročníku, a hlavně pak v tom druhém se to ale překlopí a opřou se do toho všichni. Někteří jsou do toho vyloženě žhaví, některým to nevadí, jiným to nic neříká, a pak je pár těch bojkotujících, ale ti to většinou nechtějí kazit ostatním, takže se srovnají. Často jim stačí, že mohou říct, že je to nebaví, a tím se uvolní. Pak nemají už potřebu tolik se vymezovat. 

Obecně si ale myslím, že mladé lidi v tomhle věku netřeba podceňovat. I když mají své pózy, obecně mají také celkem vytříbený vkus. Já se vždy zamýšlím nad tím, co nacházejí v jimi oblíbených Radiohead nebo Metalliky, protože vím, že mohu najít adekvátní skladbu v oblasti artificiální hudby, která s jejich duševním stavem bude rezonovat stejně, ale také rozvíjet jejich vkus dál. Rozhodně bych nerezignovala na to nabízet mladým lidem vážnou hudbu. Nesnažila bych se je uspokojit něčím, co je jim jakoby bližší. 

Je ale pravda, že to není snadný úkol. Tady v Česku je to ještě oáza, ve srovnání s Německem, kde se děti podle mé přímé zkušenosti hodnotné hudební výchově daleko víc vzpírají. 

Proč  jste vlastně zvolila sbor jako nástroj aktivní hudební výchovy?

Zpěv je nejpřirozenějším prostředkem hudebního vyjadřování člověka. Nástrojem je sám člověk. Souvisí s jeho základními životními funkcemi, dechem a tepem. Malé dětí jsou nejlepšími zpěváky. Ovládají dokonalou techniku, aniž by o tom něco věděli. Nicméně lidé mají rozdílné životní podmínky. Někoho zpěv provází celý život, jiní netuší, že by uměli zpívat. Někteří se setkali se zpěvem ne úplně harmonickým způsobem a není pro ně snadné získat k němu vztah. Když Vám ve třídě se sejde 32 studentů s nejrůznějšími zkušenostmi, je to na jednu stranu výzvou sjednotit tyto výrazně individuální hlasy v libozvučném souzvuku. Na druhou stranu je to jedinečnou příležitosti pro každého. Méně zkušení můžou nepozorovaně rozeznít své hlasy zahalené do společného znění v chráněném prostoru. Objevit si je pro sebe a naučit se s nimi zacházet. Zkušenější slouží příkladem, oporou. Cvičí trpělivost. Zažívají to, že svým hlasem můžou někoho podpořit. Ve sboru, kde má zpívat každý a ne jen ti vybraní, jedinec je nesen celou společností a zároveň přispívá svým jedinečnou barvou hlasu k vytvoření společného znění. Je to obrovský sociální proces, který u nás trvá většinou celý první rok. V druhém ročníku už víceméně vybudované  vokální těleso má společným cílem nastudovat a předvést hodnotnou skladbu většího formátu. V nich se mladí lidé se setkají s tématy od největší tragédie až k nejvyšší katarzi. Zažijí na vlastní kůži, nebo spíš vlastním dechem, jakým způsobem se velký hudební mistr vypořádává s těmito duševními pohnutkami člověka. Je to “duševní tělocvik” (jak říká kolega Ondřej Ševčík, se kterým sbor vedeme), pro duchapřítomný život.

V dnešní době a veškeré té změti podnětů je těžší se na vážnou hudbu soustředit. To už by si člověk skoro vybral ticho.

Je pravda, že všichni včetně mladých lidí jsou přehlcení vjemy, což práci ztěžuje. Je to těžší, než kdyby byli úplně „čistí“. Souvisí to samozřejmě s obrovskou dostupností hudby v telefonu. Já proti digitálnímu světu nic nemám, zvláště miluju filmy. Ale u dětí platí, že vše má svůj čas a příliš brzy bych je tomu nevystavovala. Tříleté dítě nemůže zvednout dvacet kilo, a stejně tak se musí osobnost dítěte náležitě vyvinout, než je vystavené další úrovni podnětů. Když dítě zaměstnáte intelektově příliš brzy, používá na to síly, které mělo věnovat na rozvoj jiných složek osobnosti, na rozvoj těla, emocí, paměti, vůle. 

Umělecké výchovy v dnešní době mají něco dětí naučit, nebo jsou to spíš takové ochutnávky? 

Ochutnávka, to je konzumní přístup. To člověka se světem nepropojí. Dostane jen zase naloženo a neví, co s tím. Myslím, že je velmi důležité něco v sobě vypěstovat, dojít k nějakým výsledkům, tím se posiluje vůle a vnitřní soudržnost, sebevědomí. Je dobré, že na konci hudební průpravy je zvládnutý koncert, například, na konci ročníku schopnost přečíst noty. Teď mluvím o naší střední školy, pro každý stupeň vzdělání jsou cíle jiné, ale na každém si má dítě něco osvojit. 

Dnešní škola také hledá nový vztah k předávání informací. Znalosti se dnes zdají jako méně podstatné, jsou jakoby široce dostupné. Kde správnou rovnováhu vidíte vy?

Přirovnala bych to k nádobě, která vám umožní si nabrat vodu. To jsou znalosti. Znalosti jsou něco jako fyzická stránka věci, základ. Ultimátním cílem waldorfského vzdělávání je ale to, aby se děti s radostí a zájmem dostaly do světa a uměly v něm fungovat. Aby uměly najít svou akční, durovou, polohu, ale i svou introspektivní, usebranou, molovou polohu. A naučily se držet rovnováhu mezi nimi. V hudební výchově se rozvíjí tato schopnost.

Kolikrát se stane, že na hodinu přijde velmi smutné dítě. Nejdete za ním a nezačnete z něj páčit, co mu je. Ale zareagujete na tu situaci, nacítíte se. Mám většinou připravených několik variant, kudy hodinu povedu. A řešíme hudbu, v jakém vztahu je to a ono, kde to vrcholí, a pak je katarze. To vše rozebíráme. Často pak vidíte, jak se to smutné dítě do hodiny ponoří. Neříkám, že se jeho nálada zcela proměnila, ale vtáhne ho to, už není samo jen se svými problémy. Hudba oslovuje emoce i myšlení a dosahuje do největších hlubin. Nemá žádný ekvivalent ve fyzickém světě a tím je naprosto jedinečná. 

Umělecké výchovy jsou ale v dnešní běžné škole spíš na vedlejší koleji. 

Zásadní věci dnes nevypadají jako ty podstatné. Vzdalujeme se fyzickému světu, člověk se odpoutává od reality. Potenciál lidstva roste, ale jsou tu protikladné tendence. 

Vezměte si třeba někoho v pubertě. To je věk velké disharmonie, ale zároveň je to věk, kdy je člověk schopen neuvěřitelných myšlenek, velké hloubky a kreativity. To známe z vlastního života. Takže i období, které vypadá jako zcela neharmonické, skrývá v sobě potenciál.

Sledujete debatu o tom, kam by se měla vyvíjet umělecká výchova na školách, v souvislosti s revizí národního kurikula? Probíhá i v médiích.

Obecně si myslím, že všichni lidé si přejí pro děti ve škole to nejlepší, ale není obecná shoda na tom, co to je. Konkrétně bych k tomu poznamenala snad jen to, že je opravdu třeba dbát na to, co dítě potřebuje ve svých fázích vývoje. Waldorfská škola je postavená na rozlišování jednotlivých vývojových období a potřeb dětí s nimi spojených.  „Vše má svůj čas“ je vlastně pro tohle vzdělávání typické. Děti někdy kladou velmi chytré otázky, ale náš způsob odpovědi na ně by se měl lišit podle věku. A tak je to i s výchovami. Jak jsem říkala, miluju filmy, ale myslím si, že aby se o nich s dětmi dalo mluvit smysluplně, nejdřív v nich musejí uzrát kvality, které to umožní. 

Tsira Jirout pochází z Gruzie. Vystudovala klavír na konzervatoři v Tbilisi a poté byla přijata do magisterského studia v oboru koncertní klavírista a učitel hudby na Hochschule für Musik und Theater München. V Německu, vystudovala i waldorfský seminář – Das Südbayerische seminar für Waldorfpädagogik. Od roku 2010 učí na Waldorfském lyceu v Praze. S manželem Petrem Jiroutem, který je rovněž waldorfským učitelem, má tři syny ve věku devět a pět let a rok a půl a z rodičovské dovolené se postupně vrací k učení. 

Foto. Jitka Polanská, Waldorfské lyceum
Text vyšel v magazínu EDUzín.