Když měl Ondřej Lopatka možnost strávit čtrnáct dní v kabině, odkud se řídí vlaky, pochopil, že si práci strojvedoucího idealizoval. „Směnný provoz je náročný, a když se to vezme v úvahu, ta práce není dobře zaplacená,“ říká žák waldorfského lycea v Praze. Povinná praxe mu pomohla si utřídit myšlenky a když došel k závěru, že se sám neumí rozhodnout, co po škole dál, napadlo ho svolat poradní sbor.

Absolvoval jste dvoutýdenní praxi u Regiojetu. Proč zrovna tam? Chtěl jste se stát strojvedoucím?

Co se budoucího povolání týče, měl jsem dost široký záběr. Profese strojvedoucího byla jedna z možností. Měl jsem ale velmi málo informací o tom, co ta práce obnáší. Takže jsem ji chtěl poznat zblízka.

Bylo to těžké, dostat se do kabiny, odkud se řídí vlak? 

Oslovil jsem všechny dopravce a většina mi odpověděla, že to nejde, z bezpečnostních důvodů, že takové praxe nedělají. Nebo mi vůbec neodpověděli. Ozvali se mi jen z Regiojetu a z ČD Cargo. Do ČD Cargo bych býval potřeboval speciální zdravotní prohlídku, kterou jsem nestihl. Nastoupil jsem tedy do Regiojetu. Měl jsem vypsané směny a jezdil s různými strojvedoucími. Buď do Žďáru nad Sázavou a zpět, to byly asi čtyři hodiny, nebo do Brna a zpět, to trvalo asi šest hodin celkově, i s čekáním. Mohl jsem se s těmi lidmi bavit o všem možné a pozorovat je při práci.

A co jste zjistil?

Ta práce není náročná v každém okamžiku, jde spíš o to, že kdo řídí vlak, musí umět hodně předpisů a musí umět řešit krizové situace. Jednou začaly vypadávat motory a musí se restartovat celá lokomotiva, za jízdy, v provozu. Ale devadesát procent času se tam nic neděje. Nicméně, pracuje se na směny a jak jsem měl možnost se strojvedoucími mluvit, uvědomil jsem si, že to dost zasahuje do jejich životů. Zajímám se o optimalizaci životního stylu a rád se dobře vyspím. Došlo mi, že tahle práce narušuje biorytmy, ale komplikuje i vztahy v rodině. A když se vezme tohle v úvahu, tak není dobře zaplacená. A mně dost záleží na tom mít v budoucnu šťastnou rodinu, a taky dost peněz na to, abych ji uživil. 

Teprve ta praxe vám umožnila utřídit si myšlenky?

Řekl bych, že k tomu dost přispěla. Ono číst si o vlacích, koukat na ně, fotit si je, to je opravdu něco jiného než vidět tu práci zblízka. Tohle vše by mě asi nenapadlo, kdybych neměl možnost se k tomu dostat tak blízko, a jsem za tu možnost vděčný. 

Strojvedoucím tedy už být nechcete. Na co jste se přeorientoval a jak jste na to přišel?

Měl jsem asi deset okruhů a zadal jsem si za úkol vyhodnotit, co pro mě bude nejvýhodnější. Chtěl bych, aby mě práce bavila, ale taky, abych si dost vydělal, jak už jsem říkal. Když jsem nad tím nějakou dobu hloubal, přišlo mi, že to sám dobře nevymyslím. Tak mě napadlo pozvat si rodiče a kamarády na takovou „plánovací sešlost“, jak jsem to nazval. Celý den jsme společně vymýšleli, co je pro mě dobrá volba. 

Co jste jim za to dal?

Nic, byl to dobře strávený čas, spolu.

Co z brainstormingu vyšlo?

Jak už jsem říkal, baví mě zdravý životní styl, zajímám se o biohacking, optimalizaci životních procesů, o tom jsem dělal loni i ročníkovou práci. Takže jsme nakonec vyhodnotili, že pro mě bude nejlepší studium biologie. 

Učíte se snadno a dobře? 

Docela ano, a hlavně když mě něco baví, nemám problém se učit.

Chodíte na waldorfské lyceum. Prošel jste waldorfským vzděláváním od základní školy?

Ano, chodil jsem na waldorfskou základku. Mám starší sestru, která tam tady chodila, takže cesta už byla nějak prošlapaná.

Čím jsou vaši rodiče?

Táta je zubař. Moje mamka pracovala v neziskové organizaci a před rokem si založila vlastní podnikání, kariérové poradenství pro budoucí středoškoláky. 

Líbilo se vám na základní škole? 

Vlastně ano, splnila dobře svůj účel. 

V čem byla její silná stránka?

Řekl bych, podle toho, co jsem slyšel, že na běžných školách oproti těm waldorfským mají učitelé k dětem méně osobní přístup. Waldorfští učitelé se opravdu snaží, abychom vše pochopili, osobně jim na tom záleží. Takže i když jsem s českým školstvím celkově spíš nespokojený, se svou základní školou jsem byl docela spokojený. 

A se studiem na lyceu taky?

Taky, i když to má své mouchy. 

Jaké?

Myslím, že jsou společné celému českému školství. Třeba to, že při třídních diskuzích se zapojí jen omezený počet lidí, přitom by šlo to zorganizovat tak, abychom diskutovali více, všichni, a třeba i ve skupinách mezi sebou. Je to i tím, že ne všichni jsou pro dané téma zapálení. Nebo se prostě nechtějí projevit. To se mi na českém systému nelíbí, že neumíme mezi sebou diskutovat, nebo ani nechceme, a že to školství neumí úplně překonat.  

Studium na lyceu jste si zvolil sám, nebo jste taky následoval sestru?

Na konci základní školy jsem nevěděl, kam dál. Jako nejjistější se zdálo pokračovat na lyceum, jako ségra, bylo to přece jen známé prostředí. Waldorfská komunita je provázaná, od školky po lyceum, lidé se znají. Taky jsem věděl, že na lyceu se dělají různé projekty, podnikatelský projekt, profesní praktikum, sociální praktikum, a zdálo se mi to zajímavé, i když jsem si o tom nic moc nezjišťoval. Dokud to člověk nezažije, tak si to stejně ani neumí moc představit.

Jste kritický k českému vzdělávání, jak říkáte. Jak ho můžete obecně zhodnotit, odkud máte informace?

Poslouchám influencery na youtube, instagramu, i politiky, nebo novináře, Václava Moravce, Jakuba Železného… Zajímá mě taky monarchismus a i anarchokapitalismus. Jsem pro velkou svobodu volby. A na základě toho, co slyším, přemýšlím o své zkušenosti se školstvím. Mně by třeba vyhovovala větší možnost volby předmětů. Tady na lyceu určitá specializace probíhá, od druhého ročníku si člověk volí buď přírodovědnou, nebo humanitní větev, ale mně by se líbila ještě větší volitelnost. Ale ostatní spolužáci to tak nemají, jak jsem zjistil při jedné diskuzi.

Ondřej Lopatka je žák Waldorfského lycea v Praze a letos tam bude maturovat.

Foto: Ondřej Lopatka