Waldorfská škola se snaží dětem předat celistvý obraz o kulturním vývoji lidstva, ale nemá za cíl zajistit jim dobré znalosti faktografické historie. To se může hodit, ale smysl je v něčem jiném. Podle této pedagogiky minulost žije v nás, utváří nás, zčásti bez našeho vědomí. Není na světě přítomná jen v archeologických nálezech nebo starých textech, je uvnitř naší psychiky. Proto se o ní musíme učit. To je esencí vztahu waldorfské školy k historii. A to ji výrazně odlišuje od jiných alternativních směrů.
Vzdělání je podle waldorfské školy proces, který vede člověka na cestě k chápání světa a jeho místa a role v něm. Toto porozumění nemůže přijít pouze skrz intelekt, takové poznání je velmi nedokonalé, skoro nicotné. Jak moc dokáže dnešní člověk pochopit člověka civilizace starého Egypta, byť se o něm ve škole učí? Jeho poznání té doby je omezené na pár vybledlých faktů, které mu neumožňují se do těch pradávno žijících lidí vcítit. Plastičtější obraz vznikne třeba četbou nějaké knihy, nejlépe příběhu. Intelekt modernímu člověku říká jen to, že v minulosti žili lidé, kteří byli zaostalí. Věděli toho daleko méně než my, měli zkreslené představy o tom, jak vypadá zeměkoule a vesmír. Jací ale vlastně byli, co vytvářelo bohatost jejich kultury, si představit nedokáže.
Ke stoletému výročí založení první waldorfské školy jsme připravili sérii textů. Pavel Kraemer se v tom svém příštím bude zabývat ideálním učitelem waldorfské školy. Přineseme také rozhovor s ředitelem a absolventkou waldorfského lycea.
Waldorfská škola vychází z hlubokého přesvědčení, že kultury minulosti nejsou oproti té naší méněcenné a neměly bychom je vnímat jako muzejní exponáty, ale jako stále živou část našeho světa. Protože živou součástí stále jsou. Ale abychom je tak vnímali, je třeba do poznávání zapojit i umění nebo třeba i rukodělnou práci. Vnést do něj prožitek.
Pohled waldorfské školy na tradici má ještě jeden důležitý důvod. Podle ní totiž vývoj každého jednotlivého člověka prochází analogickými fázemi jako vývoj celého lidstva. Velmi malé děti žijí ve vnitřním světě, který je pro nás podobně neuchopitelný jako vnitřní svět lidí před vznikem velkých civilizací. Z pohledu dospělého člověka malé dítě ještě nefunguje dokonale, není tak rozumově vyvinuté jako my. Na druhou stranu ve své fázi vývoje postřehne věci, které my již postřehnout nejsme schopni. Stejně jako dávní lidé disponovali schopnostmi, které jsme během dalšího vývoje ztratili. Psychickou konstituci dnešního člověka vyvíjející se bytost získává až na prahu dospělosti nebo i za ním.
Reportáž z hodiny poetiky na waldorfském lyceu najdete ZDE
Zhruba do devátého roku přirozeně se vyvíjející dítě neprožívá svět intelektem, a tomu se výuka přizpůsobuje. Základem je vyprávění, důraz se klade na klasické příběhy a pohádky, bajky, mýty a legendy. Příběhy, které obsahují dávnou moudrost. Náročnější, intelektuální témata se dětem předkládají teprve od páté, šesté třídy. Teprve tehdy se začínají probírat dějiny, které jsou historicky zdokumentovány a ke kterým máme přímé, zvědomělé kulturní vazby, jako je antické Řecko a Řím. Prostřednictvím těchto témat se děti nejen vzdělávají, ale i vychovávají. Waldorfská škola jim připravuje základ, který využijí později pro formování své osobnosti. Náročnost výuky se na druhém stupni a dále prudce zvyšuje. Studijní program waldorfského lycea je velmi intenzivní, skoro na úrovni vysoké školy. Pomalý rozjezd waldorfské školy je tedy ke konci studia vystřídán velmi intenzivní intelektuální prací. Děti k ní dozrály a teď již mohou postupovat rychle.
Co se přímého, intelektuálního vštěpování morálních pravidel týče, waldorfská pedagogika nevěří na to, že je to účinné v mladším dětském věku. Považuje za vhodnější působit na děti dobrým příkladem a doplňovat ho vysvětlováním sociálních souvislostí lidského spolužití. Morální osobnost člověka se často vyvíjí až mnohem později. Jde o to, aby žák dostal obrazy životní zkušenosti, a to relativně brzy, jako takový rezervoár, ze kterého bude později čerpat.
Waldorfská škola podporuje učení nazpaměť, v tom má styčné body s tradičními školami. Aby byl člověk skutečně kreativní a měl schopnost kritického myšlení, poznání musí proniknout hluboko do „duše“ člověka. Nestačí si jen něco rychle přečíst a hned k tomu zaujmout postoj.
Když se například probírá původní indiánská kultura Ameriky, děti jsou vedeny k pochopení a prožití pozitivních aspektů těchto kultur. Když se naopak učí o španělských dobyvatelích, dokáží skrze tento příběh prožít svou vlastní vyhrocenou individualitu a dobyvačnost, soutěživost, se kterou je spojená agrese. Waldorfská škola usiluje o to, aby děti pochopily lidské jednání v různých situacích a rolích, učí je pochopit hodnoty, aniž by se s nimi musely trvale ztotožňovat. Pochopit je jedna věc, přijmout za své je věc druhá. V ideálním případě má waldorfská škola dětem přiblížit různé hodnotové systémy – hodnotový systém španělského dobyvatele stejně jako hodnotový systém příslušníka indiánského kmene, a to tak, aby je dokázaly pochopit „srdcem“, vcítit se do nich.
Takže, shrnuto a podtrženo: absolvent waldorfské školy by měl školu opouštět se spravedlivým, vyváženým postojem k době dávných předků i k současnosti. A také k sobě i k bližním.
Foto: Unsplash / Laura Fuhrman
Text vyšel v magazínu EDUzín.
