Kdysi dávno, mnoho let před vznikem internetu, mi táta vyprávěl, že jakýsi náš dávný prastrýc byl hudebním skladatelem a osobním přítelem Haydna, Mozarta a Beethovena. Tehdy na mě ten příběh působil jako fantastická báje zahalená v mlze dávno zapomenutých časů. Až o mnoho let později jsem na internetu zjistila, že Josef Jelínek, něm. Gellinek, skutečně žil a má dokonce svou stránku na wikipedii. Opravdu byl skladatelem a učitelem hudby například ve velkých šlechtických rodinách Esterhazyů a Kinských. I o přátelství strýce se třemi hudebními velikány se web zmiňoval.
Z fotografie jsem konstatovala také jistou nemalou podobu mezi abbém a tátou. Je podivuhodné, jak se rodinné geny dokážou udržet celá staletí. A ať jsou v tom geny nebo ne, faktem je, že našeho Daniela (8 let) hudba přitahuje doslova od narození. Už jako několikadenní miminko ho dokázal zklidnit Bach i Mozart. Orchestrální hudba ho zpravidla dokázala zastavit i v jeho divokém batolecím rozletu. Postupně přidával další žánry.
Standardní dril klavírní školičky v ZUŠ Daniela nezaujal. Je živelný, chce svobodu. Shodou šťastných náhod jsme našli paní učitelku, která s tím umí pracovat.
Je jí asi 25 a učí hudební výchovu ve waldorfské škole. Nechá Daniela hrát jeho oblíbené skladby, klidně i podkresovou hudbu k videohře Minecraft. Videohru samotnou ale Daniel ještě nehraje. Obrazovky jsou jedna ze tří věcí, kde hranice držím pevně; ty další dvě jsou spánek a jídlo.
Hudba k Minecraftu ale mimochodem není vůbec špatná. Myslím mimochodem, že vlastně Danielovi zdravým způsobem nahrazuje pro něj zatím nedostupnou zábavu. Někdy je to melodie snová, někdy energická, ale vždycky melodická, a tak ji někdy posloucháme i na cestách, stejně jako třeba rádio Classic.
Vzdala jsem se původní představy, že Daniel bude mít výuku klavíru jako kdysi já. Ta moje nebyla vůbec špatná, ostatně hrála jsem na klavír dlouhých třináct let a zkusila jsem i cembalo, ale byla to výuka tradiční. Naše „waldorfská“ paní učitelka svého žáčka nedriluje, jen ho lehce usměrňuje. Výsledkem je, že Daniel hraje ochotně, sám od sebe komponuje, učí se noty a pouští se i do skladeb, které hraje jeho starší bratr David. To je i případ dílka Vlny ve videu, které Daniel nahrál původně pro kamaráda.
Jelikož máme klavír v obýváku, zalévá naše společné prostory hudba mnohokrát za den. Daniel nehraje dlouho, zato často. Když nehraje na klavír, brnká na elektronické klávesy. Někdy mi ty melodie znějí v hlavě celý den. Když jsme nedávno přišli zvenku domů později, než byl původní plán, vyčetl mi Daniel se slzami v očích: Mami, přišli jsme pozdě kvůli tobě, a já nebudu moct hrát na klavír! Bylo to dojemné. Máme totiž zásadu, že na klavír se hraje (z ohleduplnosti k sousedům) jen do osmi večer.
Nedávno přibral Daniel kytaru. Všechno tohle dění pozoruje děda Otto z máminy strany. Nikdy jsem ho nepoznala, ale prý byl hudebně a vůbec umělecky nadaný, čímž okouzlil babičku. Hrál na housle a chalupu máme vybavenou jeho drobnými truhlářskými dílky a obrazy. Říkám Danielovi, že by děda byl určitě rád, kdyby viděl, jak ho hraní baví.
Podívá se na tu starou fotku, nic neřekne a pak si sedne a začne zase hrát.
Taková vášeň, to je esence lidství.
Michaela Mlíčková Jelínková je publicistka a autorka dvoudílných místopisných pohádek „Dobrodružství pana Kolečka – Pohádky od Hvězdy“, zařazených do českého verze katalogu IBBY, a sbírky povídek pro dospělé „Maličkost pro premiéra“. Původní profesí diplomatka a tisková mluvčí, vloni dokončila na FF UK studium pedagogiky pro gymnázia a střední školy a kurz pro školní metodiky primární prevence. Učila mediální výchovu na pražské ZŠ. Je také profesionální cukrářkou a průvodkyní. V červnu 2025 plánuje spustit rodičovskou iniciativu Digibalanc, zaměřenou na osvětu ohledně digitálních závislostí.
Foto: Michaela Mlíčková Jelínková
