Waldorfskou třídu v Základní škole Dědina vedenou učitelkami Janou Vyskočilovou a Hanou Šťerbovou jsem poprvé navštívila loni v dubnu. Tehdy to byli druháci. Strávila jsem s nimi dopoledne a měsíce pak přemýšlela o tom, jak uchopit, co jsem viděla, slyšela a zažila. Až jsem si musela přiznat, že nevím, jak na to. Waldorfské vyučování stojí na poměrně komplexních principech a bez jejich znalosti je těžké jej výstižně popsat. Návštěvu jsem si zopakovala po roce. Mé znalosti waldorfské pedagogiky se mezitím zlepšily, a reportáž tentokrát vznikla.

„Vy jste návštěva?“ ptá se mě asi devítiletý chlapec stojící v hloučku spolužáků před třídou, na jejíchž dveřích je cedulka 3.D. „To jsem,“ odpovídám. Děti už evidentně vědí, že mířím k nim do třídy. Kromě této otázky mi teď ani později velkou pozornost nevěnují, jen se občas setkáme pohledem. Zatímco si na chodbě povídají a hrají – a jeden chlapec něco doplétá na jehlicích – učitelka Hana Štěrbová si za zavřenými dveřmi procvičuje hru na flétnu. Vyučování začíná za patnáct minut. Je březnový čtvrtek, za oknem plískanice. Přišla jsem se podívat na waldorfskou výuku matematiky do Základní školy Dědina. D třídy v ročníku jsou tu waldorfské.

Přichází druhá paní učitelka, Jana Vyskočilová. S Hanou Štěrbovou pracují v tandemu. Neučí společně, ve třídě se po měsíci střídají v roli učitele a asistenta pedagoga, tak je to ošetřeno i formálně, úvazky. Ve skutečnosti s dětmi obě pracují jako plnohodnotné pedagožky. Hlavní, dvouhodinové vyučování, kterým se waldorfský školní den zahajuje, vede ta, která je v daném měsíci hlavní, což je dnes Hana Štěrbová. Jana Vyskočilová jí bude k ruce, kdy bude třeba, a ve zbylém čase se bude připravovat na hodinu češtiny, která následuje.

Tento model není (zatím) standardní. Tradičně je waldorfský učitel zvyklý poradit si i s poměrně velkou třídou sám, ale v současné době je větší výzvou to zvládnout. V 3.D je na dvacet tři dětí pět žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, děti jsou obecně živější, probuzenější, jak říká Jana Vyskočilová. „Dnes jsou to víc individuality a žijí v náročném světě. To vše dělá náročnější i práci učitele. Když je ve třídě sám, snadněji vyčerpá své síly,“ dodává.

Přijmout s láskou každé dítě

Dveře do třídy se otevřou a Hana Štěrbová pouští děti dovnitř. Vcházejí jedno po druhém, učitelky každému z nich podají ruku, podívají se mu do očí a osloví ho jménem. „Dobré ráno Viktore!“ „Dobré ráno Adélko!“. Holčička učitelce mlčky ukazuje svůj obrázek. „To je opravdu krásně namalované,“ sklání se k ní učitelka. Ke každému pozdravu přidá krátkou otázku nebo osobní poznámku: jak se daří, jak jsi zvládnul angličtinu, jak ses vyspala…

„Ranní pozdrav je zásadní moment, kdy se buduje vztah mezí učitelem a žákem,“ vysvětluje mi později Jana Vyskočilová. „Na tom pak budeme stavět, až ruka bude leklá a nohy těžké,“ dodává s úsměvem a myslí tím, že vřelé pouto mezi učitelem a dětmi vybudované na prvním stupni pak poslouží na druhém, až nastoupí puberta. Waldorfský učitel jde ideálně se stejnou třídou jako její třídní až do konce základní školy, i když dnes tomu tak nebývá vždy.

Co je epochové učení

Do začátku vyučování zbývá pár minut.Několik kluků si stouplo k oknu a pozorují počasí, děvčata jsou spíš roztroušená v lavicích, jedna si čte. První stupeň waldorfské základní školy je zcela nedigitální, včetně přestávek a včetně hodin informatiky, kde se informatické myšlení učí analogově. Waldorfská škola si nemyslí, že by se mělo spěchat.

Za chvíli začne epocha matematiky. Epocha je jádrem školního dne ve waldorfské škole. Trvá devadesát minut a stejnému předmětu se v ní třída věnuje tři čtyři týdny. Matematika a čeština jsou klíčové předměty a epocha na ně vyjde několikrát do roka.

Zatímco epocha je hlavní prostor pro učení, další hodiny – které již mají klasických čtyřicet pět minut – jsou spíše podpůrné. Dnes následuje procvičovací hodina češtiny a pak hudební výchova. Kratší hodiny jsou také věnované pracovní a výtvarné výchově a výuce cizích jazyků, zde němčině a angličtině. Waldorfská škola zařazuje cizí jazyky od prvního ročníku.

Na pravé straně tabule jsou barevnými křídami napsaná čísla, úlohy jako 28:4, 6.12, 40:8. Ne horizontálně, zaplňují tabuli spíš jako estetické prvky. Na levé straně tabule učitelka stejnými barevnými křídami namalovala rybníček, nad ním slunce, u něj vrba.

Umělecké vyjádření vstupuje ve waldorfské škole do každé hodiny. Malování, říkanky, dramatizace, hraní na jednoduché nástroje, zpěv a také důraz na „ladnost“ prostředí – jsou součástí pedagogického konceptu a prolínají se i s matematikou. Ráda bych se u toho zastavila, protože zvenčí není úplně jasné, proč to tak je.

Fantazie a vůle

Úkolem školy a učitele na prvním stupni je – jak říká Jana Vyskočilová – zajistit, aby z dětí nevyprchala síla fantazie a obrazotvornosti, kterou přirozeně disponují. Umělecké aktivity při každé vhodné příležitosti, stejně jako vyprávění příběhů, jsou pro to prostředkem.

Tvůrčí činnost včetně rukodělných prací, jako je pletení nebo tkaní, také posiluje vůli. Waldorfská pedagogika se o vůli velmi zajímá. Je úkolem školy, aby děti rozvinuly vlastní akceschopnost, a umělecké aktivity k tomu dobře slouží. Děti jsou skrz ně také vedeny k soustředění a dokončování. V neposlední řadě waldorfská škola považuje za velmi důležité zapojovat do učení všechny smysly a dbá na prostředí bohaté na smyslové vjemy.

Hana Štěrbová kromě toho zdůrazňuje léčivou, terapeutickou moc umění. „Je to důležitá protiváha ´tvrdých´předmětů, jako je matematika,“ říká´a ukazuje mi ještě před začátkem vyučování akvarely, které děti malovaly na začátku školního roku.

Nádech a výdech

Epocha matematiky (a čehokoli) podle waldorfského kánonu nezačíná matematikou, ale rytmicko-uměleckou částí. Rytmus a jeho vnímání tělem je rovněž významným prvkem učení.

Teď si děti rozdají dřevěné paličky, paní učitelka čeká, až se třída zklidní, a začne těmi svými klepat o sebe do rytmu: ta tata ta ta ta ta ta. Děti to po ní opakují. Paní učitelka rytmus několikrát změní s pobídkou: „Nejdřív já, a pak vy.“

Mění i hlasitost, vlna hluku střída vlny ztišení. Tluče se i do lavic, a to velmi hlasitě. Pak se přidá i zpěv poněkud dadaistické písničky, nejdřív s paličkami, pak jemně, bez nich, pak zase s nimi: Dobrý den Petře Jeníku, zazpívej svému kohoutku, ráno zavolá kokodák, sluníčko čeká na horách. Děti ji znají jak své boty, waldorfská škola se opakování nebojí.

Rytmizuje se i výuka samotná. V knize waldorfského učitele, vzdělávatele učitelů a akademika Martyna Rawsona Waldorfská pedagogika ve školách je uvedeno třináct hlavních principů, na kterých waldorfské vzdělávání stojí. Jeden z nich zní: „Učení je rytmický proces.“

Vyučování má dýchat, říkají učitelky 3.D. Soustředění se musí střídat s relaxací, uvolněním. Nádech a výdech. Počítání se prokládá pohybem nebo zpěvem. Hluk tichem.

Spiritualita se bere vážně

Oficiální začátek hodiny začíná teprve po této muzikální „rozcvičce“. Když paní učitelka Štěrbová vezme do rukou zvonkohru, děti vstávají. Některé se ještě baví nebo dělají rámus, dokud jim paličky neseberou dvě děvčata, která všechny obcházejí s košíkem.

Pak nastane moment, na který paní učitelka čeká: úplné ticho. „Moc chválím všechny, kteří si vzpomněli, že když zazní zvonkohra, ztišíme se,“ říká a s kolegyní Janou pak děti pozdraví: „Dobré ráno, milá třetí třído!“ „Dobré ráno, milé paní učitelky,“ říkají děti. Následuje ranní průpověď. Průpovědí začíná každý školní den v každé waldorfské škole, ať už se nachází kdekoli na zeměkouli. Recituje se všude, ale nemusí být všude stejná a liší se s ohledem na věk dětí.  Často vychází z veršů zakladatele waldorfské pedagogiky Rudolfa Steinera, ale někdy si učitelé volí verše vlastní. Mohou je také obměňovat s ohledem na roční období. Průpovědi mají poetický a spirituální obsah. „Waldorfská škola bere vážně spirituální dimenzi,“ říká další princip waldorfského vzdělávání podle Martyna Rawsona.

Třída 3.D dnes recituje průpověď, která se používá v mnoha waldorfských školách v nejnižších ročnících: „To milý slunce svit den ozařuje mi a údům sílu dá, moc ducha v mé duši. Já v záři sluneční, ó bože, sílu ctím, již ve své dobrotě ty vsadils v duši mou, bych mohl učit se a pilně pracovat. Od tebe pochází světlo a síla, k tobě nechť proudí láska a dík.“

Každodenní rituály

Než se třída pustí do matematiky, někdo ještě musí zapálit svíčku. Tak to je každý den. Pak všichni recitují: Plamínku, plamínku hoř, srdce nám prohřej, rukám dej sílu a s námi tvoř!“

Dalším krokem, který se opakuje, je hlášení datumu a absencí. Učitelka pozve k tabuli chlapce s rezavou patkou. “Dnes je čtvrtek 17.března roku 2025 a chybí nám Jára, Zuzka a Matěj,“ zahlásí školák.  Třída se zavrtí, paní učitelka udělá pár kroků a skloní se k žákovi, obejme ho a něco mu zašeptá. Klučík kývne „Slyšela jsem dobře? Řekl jsi 17.?“ řekne pak nahlas učitelka, zatímco děti zašumí. „Jak to tedy je?“ ptá se Hana Štěrbová. „Čtvrtek… třináctého!“ opraví se žák. „Dokážeme to říct i anglicky?“ zeptá se ho učitelka a chlapec spustí: “Today is the thirteenth of March two thousand twenty five“.

„A teď vítám u tabule Adélku, uvidíme, co si pro nás dnes připravila,“ pokračuje paní učitelka. Ještě pořád nejde o matematiku. Adélka, zamyšleně a plaše působící holčička, která ráno ukazovala učitelkám své obrázky, přichází k tabuli a přečte pranostiku, která je tématem jednoho z nich: „Dlouho-li březen sněhu hovívá, úrodný rok na obilí bývá.“ „Jak tomu rozumíte, děti?“ ptá se Hana Štěrbová. „Jako že když bude sněžit dost, v březnu, nebo třeba i v dubnu, tak pole bude hodně rodit, obilí,“ říká chlapec. „Dostane dost vláhy, kterou potřebuje po zimě,“ upřesňuje učitelka.

„Děti, obrázek si můžete o přestávce prohlédnout, vzadu na skříňce, u těch ostatních,“ dodává učitelka. „Tam ale už není místo,“ říká chlapec v zadní lavici. „Co bychom mohli uklidit, aby bylo víc místa?“ ptá se učitelka. „Můžeme posunout váhu,“ navrhuje jedno z dětí. „Dobře, a co hodiny, můžeme je už uklidit, nebo ještě někdo bude měřit čas?“ ptá se učitelka. „Ano, uklidit,“ říká pár dětí. „Theodore, ukliď tedy prosím o přestávce hodiny, a bude tak víc místa na další obrázky,“ zadává úkol paní učitelka a pak už přejde k matematice.

Vyvolávání k tabuli

„A teď poprosím paní kancléřku, Emičku, aby nám připomněla, kdo dnes říká řady,“ vyzývá paní učitelka holčičku, které to dala na starosti. „Dvojkovou máme hotovou všichni, takže někdo, kdo bude počítat trojkovou. Kdo je na řadě? Theodor? Theodore, vítám tě u tabule,“ říká učitelka.

Klasické vyvolávání k tabuli v alternativně pojatém vyučování spíš mizí. Waldorfská škola v něm pokračuje, prezentaci před ostatními považuje za důležitou dovednost, ale zajišťuje pro to bezpečné prostředí. „V prvním ročníku jsme se hodně staraly o utváření nového sociálního organizmu, podporovaly pospolitost, utvářely návyky,“ říká Jana Vyskočilová.

K tabuli jde chlapec v pruhovaném svetru a začíná nahlas počítat: „Tři, šest, devět, dvanáct…“ Kolem čísla třicet pět zadrhne a zpomalí, ale nakonec úspěšně dotáhne řadu až do konce, totiž do šedesáti. „Výborně, máš splněnou trojkovou, Theodore!“ říká paní učitelka a zkoušení pokračuje. „Šedesát děleno třemi je?“ „Dvacet,“ řekne Theodor hbitě. „A co padesát sedm děleno třemi? Jak si to můžeme zjednodušit? Vašíku?“ odvede učitelka pozornost od váhajícího Theodora a vyvolá matematicky nadaného chlapce, který čeká na svou příležitost. „Padesát sedm je šedesát bez tří, takže z každé dvacítky ubereme jedna a je to devatenáct.“

„Správně. Theodor každopádně uspěl, a koho máme dalšího na řadě? Evička!“ nechá si učitelka napovědět od kancléřky. Drobná holčička z první lavice jde k tabuli a začne počítat sotva slyšitelným hlasem. Učitelka také začne skoro šeptat. Když se děvčátka zeptá, kolik je tři krát dvacet jedna, musím hodně napínat uši, abych slyšela.

Waldorfští učitelé velmi dbají na to, aby děti vyučovaly s ohledem na jejich připravenost, aby nikoho nezablokovaly, nezasáhly nepříznivě do vývoje. „Je třeba s každým jednat tak, aby ho to nezranilo, aby se dítě neurazilo, aby to od vás vzalo,“ říká Hana Štěrbová.

Lék proti nudě

Vzadu ve třídě, nad podlouhlou skříňkou, visí obraz s horami. Nalevo jsou to malé kopce, pak se zvyšují, až jsou to velehory. Každá hora odpovídá násobkové řadě. U dvojkové řady – což je malý kopec – je nalepeno nejvíc lístečků se jmény dětí, ale tři žáci jsou už u vysoké hory – šestky.

Velmi důležitým pedagogickým východiskem waldorfské školy je: děti musí být na učení zralé a musí mít na učení čas. Je to princip číslo čtyři v Rawsonově knize. Waldorfská škola obecně nespěchá, ale některé děti jsou přirozeně rychlejší či bystřější. Jak učitelky pracují s tím, že někdo už je s látkou vepředu, něco chápe rychleji, zatímco někdo jiný je pomalejší? Právě teď třída společně prochází počty, které část žáků už ovládá. „S kluky, co jsou v tomhle napřed, mám domluvené, že do toho nebudou zasahovat, mrknu na ně, že vím, že oni vědí,“ říká učitelka Štěrbová. Na složitější počítání, kde se budou moci předvést, navíc později taky přijde řada. „Kdo je napřed, se také může stát trenérem pro ostatní děti,“ dodává paní učitelka.

Vidím, že děti, které jsou v této třídě napřed, ale učitelku sledují, i když už látku znají. Možná proto, že se tu kromě počítání děje i dost jiných věcí a nikdo o to nechce přijít? Napadá mě, že možná tím důležitým – a jinde podceňovaným – prostředkem proti nudě a roztržitosti je, že ve waldorfské škole se vše dělá naplno. Učitelky jsou důkladné, poněkud obřadné, mluví pěkně a procítěně a při každé činnosti vedou děti k důslednosti. „Příklady vždy musíme dopočítat, děti,“ klade žákům na srdce paní učitelka Štěrbová.

Děti se tak zakotvují v přítomnosti, kde pro nudu není místo. Svět se stává místem, kde je vše významné a zajímavé. Je čas na to se u věcí zastavit. Neurotismus dnešní zrychlené doby zůstává za dveřmi. „Když má smysl dělat nějakou věc, má smysl ji dělat pořádně,“ je bonmot, kterým to glosuje Martyn Rawson ve zmíněné knize.

Waldorfská škole očima rodiče

„Kdybych měla bez velkého přemýšlení říct, co je pro waldorfskou školu typické, řekla bych opravdovost,“ říká Lucie Fialová, má bývalá kolegyně novinářka, která se zabývala roky vzděláváním a má na Dědině dvě dcery v 5. a 8 ročníku. Dává tak zapravdu mým úvahám.

„Je až fascinující, jak je v naší škole důležité dotahovat věci – nic se nenechá vyšumět, nic se nedělá halabala, nebo jen aby se to udělalo, všechno se musí doplnit, doplést, doháčkovat – ale zároveň nikdo z toho není ve stresu. Je to i inspirace pro nás rodiče, že lze být důsledný a zároveň vlídný,“ říká Lucie.

Silných stránek waldorfské školy vyjmenovává samozřejmě víc. Chválí ročníkovou práci, kterou musí vypracovat osmáci. Má teoretickou, praktickou a uměleckou část, stejně jako waldorfské vzdělávání jako takové. Témata jsou velmi různorodá a výsledky jsou podle Lucie často obdivuhodné. Práce se pak prezentuje před celou školou. „Minulý rok to jeden tatínek přišel žákům s prezentací poradit a zvládaly to pak líp než někteří dospělí na konferencích,“ říká Lucie.

Zapojení rodičů do chodu školy si také obrovsky chválí. „Vyráběli jsme pro děti čítanku, pomáhali šít šaty na rytířskou slavnost, pečeme na jarmarky, muž chodí s dětma běhat v rámci přípravy na ´olympiádu´, pojede s nimi do Brna a bude jim tam dělat průvodce městem… To, že jsme ve škole přítomní, je skvělé i pro vztahy s našimi dětmi, holky jsou vždycky nadšené, když se zapojíme,“ říká Lucie.

Nechat pracovat tvůrčí síly

Obecná waldorfská představa je taková, že když se nic nepokazí, dítě uzraje správně. Úlohou waldorfského učitele je zajistit, aby „tvůrčí síly“ mohly konat svou práci, a pokud to tak je, správně se rozvine myšlení, cítění i vůle, což je triáda, na kterou waldorfské vzdělávání cílí.

Jak se to dělá v třídě plné individualit, dětí s různým temperamentem i studijním potenciálem? Waldrofští učitelé jsou vedeni, aby se tím důkladně zabývali, vzdělávají se v tom. Také se každý čtvrtek  setkávají na takzvaném kolegiu, kde se velmi často probírají konkrétní děti a jejich potřeby.

Rudolf Steiner učitele nabádal k pozorování dětí a k tomu, aby výuku odvozovali právě od těchto pozorování. Sám na svých empirických poznatcích do velké míry svou pedagogickou práci založil. Známá je historka, jak jako mladý domácí učitel dostal na starosti dítě s hydrocefalem, které bylo považováno za nevzdělatelné. Malý Otto trpěl silnými bolestmi hlavy a nedokázal se soustředit, ještě v deseti letech neuměl číst, psát ani počítat. Díky Steinerově pozorovacímu talentu a následným pedagogickým zásahům se ale Ottovy duševní schopnosti probudily – jak by řekl waldorfský učitel – a chlapec učení dohnal, dostal se na gymnázium a nakonec vystudoval medicínu.

Hýbat se a díky tomu dobře myslet

Epocha matematiky pokračuje. Holčička ve žlutém svetru stojí před tabulí a nadhazuje úlohy na sčítání a násobení. Spolužáci volají jeden přes druhého výsledek: „Sto čtyřicet plus čtyřicet? Plus tři sta? Krát dva? Čtyřicet šest plus tisíc dvacet?“ Když děti správně sečtou, příklad se pak použije na násobení. Učitelka napíše na tabuli: 1166 .2.  „To už je úkol skoro pro páťáky!“ říká, asi aby některé, kterým se to zdá těžké, uklidnila.

Další příklady děti počítají samy a paní učitelka je obchází. Pak, když má pocit, že je čas na výdech, zařadí rozcvičku. Nejde jen o prokrvení mozku, waldorfská pedagogika věří, že mezi správným vývojem motoriky končetin – nejen prstů – a zdravým vývojem myšlení je vztah. „Prstíky natáhneme co nejvíce nahoru, děti,“ říká učitelka a sama se protahuje. „Váš pravý ukazováček míří na levé ucho!“ ukazuje další cvičení. „Moje levá ruka ukazuje na pravý kotník,“ pokračuje. „Vaše levá ruka ukazuje k oknu a teď obě ruce ke dveřím. A teď skáčeme pětkrát na pravé noze a pět krát na levé, a to celé třikrát,“ říká paní učitelka a všichni skáčou. „Kolik skoků to bylo celkem, děti? Vašíku?“

Těsně před svačinou se krátce plánuje. „Kdo ještě neměl pětiminutovku, nahlaste se na příští týden Vašíkovi,“ říká učitelka. „Přihlásí se všechny děti, kdo ještě neměl, a ty si je zapiš.“ Pak se zazvoní na zvonek a děti si otevřou krabičky s jídlem.

Krátkou přestávku využiji na to, že se s Janou Vyskočilovou, která si připravuje následující hodinu, dívám do písanek. „Procvičujeme „dě-tě-ně a bě-pě- vě“, co jsme se učili už loni. Máme na to křížovky a když jim vyjde tajenka, mají pak napsat krátký příběh, který se váže k danému slovu,“ říká mi. V tomto případě byla tajenka stůl „Některé děti rády píšou, jiné zase dělají krásné obrázky,“ ukazuje mi sešity dětí učitelka plné barevných věcí. Děti v prvních ročnících waldorfské školy píší pastelkami.

Ředkvičky se počítají i malují

V druhé části epochy přijdou na řadu slovní úlohy. „Připravte si modrou pastelku, děti, tou si pak zapíšete úlohy do sešitu,“ říká učitelka Štěrbová. „Zatím si ji ale jen připravte, a dobře poslouchejte úlohu,“ pokračuje.

„Každý den přečtu jednu kapitolu ze své oblíbené knížky. O víkendu místo čtení chodím s rodiči na procházku. Za kolik týdnů knížku přečtu, která má třicet pět kapitol?“ ptá se učitelka a pomalu zadání zopakuje. Už po pár vteřinách se některé děti začínají hlásit. Učitelka je obchází a oni ji svůj výsledek šeptají do ucha. Jinak je úplné ticho. „A teď prosím, abyste se ve dvojici poradili o tom, jak jste to počítali,“ říká paní učitelka. „Madgalénka si sedne k Vašíkovi.“ „Slyšela jsem tady několik výsledků,“ říká po chvilce paní učitelka. „Kdo si myslí, že je to pět týdnů, zvedněte ruku.“ Skoro nikdo se nehlásí. „Kdo si myslí, že to je nějaké jiné číslo?“ „Sedm týdnů? Ano, a jak jste na to přišli?“

„Druhá slovní úloha se týká ředkviček. „Ředkvičky vyrostou za pět týdnů. Kedlubny ale rostou patnáct týdnů. Kolikrát více budu mít ředkviček za patnáct týdnů mého zahradnického snažení?“ Děti opět řeší úkol a pak rozbalí penály plné barevných tužek. „Děti, teď vám rozdám obě zadání do každé lavice. Budete zapisovat úlohu do sešitu, tak aby tam bylo zadání, výpočet a odpověď celou větou,“ říká učitelka. „Jak to bude vypadat?“ ujišťuje se, že zadání rozuměly.

Děti pečlivě opisují zadání, pak přidávají výpočet a nakonec si k úloze o zelenině malují ředkvičku. „Ta se povedla, Madlenko,“ chválí paní učitelka vystínovaný obrázek.

„Minulá epocha matematiky byla zaměřená na míry a váhy a byla hodně praktická,“ vysvětluje mi učitelka po hodině, jak ještě může vypadat výuka. „Děti v tomhle věku jsou šťastné, když se něco opravdu dělá. Tak jsme jeli do Prahy, děti byly rozdělené do skupinek a pozorovaly, kolik hodin po cestě viděly. Někdo sledoval, někdo zapisoval,“ pro lepší představu. „Včera jsme zase hráli celotřídní hru a taky jsme oslavovali ty, kteří zvládly dokončit nějakou z násobkových řad. Newaldorfsky jsem přinesla čokoládu, ale i při jejím rozdělování jsme počítali,“ směje se.

Pak mi ukazuje obrázek, na kterém si děti znázorňovaly číselné řady metaforicky: malý domeček jsou jednotky, vesnická usedlost představuje desítky, a barokní fara stovky. „Pořád přemýšlím, jak malému dítěti svět čísel přiblížit názorně,“ říká mi.

Epocha končí výdechem

Na konci každé epochy je vyprávění. Storytelling je ve waldorfské škole klíčová aktivita. Ve třetím ročníku se waldorfské vyučování zaměřuje na starozákonní příběhy.

Rudolf Steiner považoval období kolem 9. roku věku za přelomové, ve waldorfských školách mu říkají Rubikon, krize devíti let“, kdy dítě začíná silněji vnímat svou oddělenost od okolního světa a hledá vnitřní oporu. Starozákonní příběhy mají ukazovat – často trnitou – cestu člověka k vědomému vztahu ke světu a tvoří jakousi paralelu k vnitřnímu tápání dítěte v tomto věku. Waldorfská škola věří, že vývoj dítěte je do jisté míry podobný vývoji lidstva.

Nejde o náboženské vyučování – jde o práci s obrazy, které příběhy obsahují a podle Rudolfa Steinera mají hlubší psychologický význam. V pozdějších ročnících se přechází k dějinám jiných kultur, mytologiím a později k historii. Tento rytmus výuky je založen na předpokladu, že děti v každém věku potřebují určitý druh příběhů a témat, které odpovídají jejich vnitřnímu vývoji.

Co přináší vyprávění

Dnes paní učitelka vypráví dětem o Josefovi, synovi Jákoba. Josefovi bratři, pasáci, trápili ovci tím, že „strhávali ze živého zvířete kůži“ a smáli se tomu, jak zoufale bečelo. Josef o tom řekne se slzami v očích svému otci, a ten se na své ostatní syny rozzlobí. Od té doby neměli Josefa v lásce. Zato otec „viděl svýma prorockýma očima, že v Josefově duši září velké světlo,“ vypráví paní učitelka (s podporou knihy) a děti pozorně poslouchají. Ve třídě je ticho.

„Musím to sama opravdu prožívat. Dítě v tomhle věku prožije obraz v té síle, jak mu ho předáváte, a to má pak vliv na to, jak se dál bude utvářet a projevovat jako člověk,“ říká Hana Štěrbová po hodině. „Ne vždy se to podaří, záleží na tom, v jaké je učitel formě, ale když to klapne, děti sedí s otevřenou pusou. „Učitel tím, co dělá, musí sám žít, to děti poznají,“ říká mi Hana Štěrbová.

Teoreticky by děti mohly číst již jednoduché příběhy samy. Proč waldorfská škola nechává vyprávět knihu učitele?  I to je promyšlené. Samostatné čtení (v raném věku) vede dítě spíše k analytickému vnímání textu, na úkor vnitřního prožitku.  Když čte, nebo spíš na základě knihy příběh vypráví učitel, dítě vnímá i jeho emoční projev: tón hlasu, rytmus řeči, způsob, jakým příběh prožívá. Přes jeho vyprávění vstřebává obrazy, které pomáhají budovat vnitřní svět dítěte – nejen rozumové porozumění. To je důležité pro rozvoj představivosti, paměti a později i tvořivého myšlení.

Společné naslouchání učiteli podporuje navíc společný rytmus třídy, soustředění a vnitřní klid. V neposlední řadě učitel dětemmodeluje jazyk, vyjadřování a živý vztah ke slovu.

Učitel je osou všeho dění

Nejen v této oblasti, ale celkově je učitel ve waldorfské škole centrální postava. Kvalita vyučování závisí na připravenosti učitele, říká další ze základních principů waldorfské pedagogiky podle Rawsona. Jde nejen o kvalifikaci, ale i o vyzrálost osobnosti. Rudolf Steiner měl v tomto ohledu na učitele velké nároky, a i dnešní dobrý waldorfský učitel je své práci oddaný, vzdělává se jako učitel a kultivuje jako člověk. Laťka je velmi vysoko. „Děti se nejvíc učí tím, jací jsme my dospělí,“ říká Hana Štěrbová.

Vyprávění zabralo asi deset minut. Pak děti s paní učitelkou zazpívají jednoduchou hebrejskou písničku, kterou už také dobře znají: Šalom chaverim, šalom chaverim, šalom, šalom. Lehit’raot, lehit’raot, šalom, šalom. Tím se dnešní epocha završí. „Milí třeťáci, končí nám hlavní vyučování,“ říká paní učitelka. Po přestávce, kterou většinou děti tráví venku (ale dnes je opravdu velký nečas a ven nepůjdou) se 3.D bude věnovat procvičování pravopisu. Jak se domýšlím, nebude to nějaké ledabylé, obyčejné, nudné procvičování. Já v tu dobu už budu na cestě domů s hlavou plnou dojmů a starostí, jak to, co jsem viděla a slyšela a zažila správně a výstižně popsat.

Foto: Jitka Polanská