Žáci waldorfských škol mají v osmém ročníku za úkol realizovat a popsat komplexní projekt, který vychází z jejich zájmů: ročníkovou práci. Tu pak v březnu prezentují před širokým publikem žáků, učitelů i rodičů školy. Na tyto prezentace ráda chodí i Tereza Puldová Stárková. Její dvě dcery už mají ročníkovku za sebou a syn o tom, jaké bude mít téma, přemýšlí od čtvrté třídy.

Jak se dělá ročníková práce, to jste zažila jako maminka dvakrát. Jak byste to popsala někomu mimo waldorfskou komunitu?

Na celý projekt je skoro rok času, zadání se řeší již na konci sedmičky, aby si žáci mohli věci rozmyslet nebo s tím přes prázdniny klidně i začít. U většiny ročníkovek se předpokládá velká míra plánování, tomu předchází zvažování, jestli jsou splněné nutné podmínky; je třeba si rozvrhnout jednotlivé kroky… Na to vše je potřeba mít dost času.

Jak se vybírá téma?

Téma práce předkládá žák třídnímu učiteli a s ním přemýšlí i o tom, zda je realistické a také kdo by mohl být garantem práce, což je většinou někdo z učitelů odborných předmětů. Další věc je opatřit si externího konzultanta, někoho, kdo poradí s odbornou nebo technickou stránkou věci.

Ročníkové práce tvoří důležité  průřezové téma celé osmé třídy. Děti v tomto věku se učí hospodařit s vlastním časem, jsou  schopny zvolit si reálný cíl a dovést ho až k realizaci. Již na konci sedmého ročníku si děti volí téma. Témata odpovídají jejich vlastním zájmům a schopnostem. Každé téma má praktickou část, kdy děti vyrábí nějaký výrobek, a část teoretickou, na které se děti učí pracovat s odbornou literaturou. Píší tak poprvé svou vlastní teoretickou práci. (www.waldorfjinonice.cz)

Letos dělala ročníkovku mladší dcera. Jaké měla téma ona?

Bára dlouho nevěděla, co si vybere.  „Chci něco opravdu zajímavého, osobitého,” říkala. Pořád hledala něco, co bude “wow”. Říkala, že nechce nic šít, že to dělá hodně lidí. Navrhovala jsem jí, ať tedy něco napíše. Ročníková práce může být výrobek, ale i nemateriální dílo, kniha básní nebo nějaká animace… Nebo něco úplně jiného. Spolužák Aničky, starší dcery, si za téma vzal vlastní skladby na akordeon, spolužačka Báry vytvořila choreografii ve stepu a k tomu sepsala historii stepu. K části praktické, což je právě nějaké dílo, se pak váže i část teoretická a umělecká. Samotná ročníková práce je výpravný artefakt a umělecké dílko svého druhu.

Jak to tedy dopadlo s tématem?

Bára to se mnou moc nechtěla řešit, ale naše diskuze jí myslím pomáhaly si ujasnit, co nechce. A pak přišla s tím, že šití by to vlastně být mohlo, že by si ráda udělala šaty v goth stylu, myšleno postpunkový outfit.

Pro školu to bylo v pohodě?

Třídní učitel se mě zeptal, jestli mi to nevadí. Přece jen trochu kontroverzní to je, v tom smyslu, že „gotik” nese nějaké  konotace deprese a rebelie, možná  i sebedestruktivní nádech. Přemýšlela jsem o tom, ale převážilo, že Bára o to má zájem, že si to vybrala, že našla něco, co chce opravdu dělat. Tak jsem ji v tom podpořila a ona si to u třídního učitele obhájila. Souhlasila s tím i garantka práce.

Pro mě byl bonus i v tom, že její ročníkovka nakonec zahrnovala šití, od toho jsem si slibovala, že se to trochu naučí (směje se). Mně to téma nakonec nepřijde vůbec špatné, je to vyjádření nějaké adolescentní životní filozofie. A nechává to spoustu prostoru pro individuální pojetí.

Děti takto velký samostatný projekt dělají poprvé. Téma jejich ročníkové práce schvaluje komise, která hodnotí vhodnost zvoleného tématu, pomůže dítěti s vymezením jasných a proveditelných cílů a postupů, které jsou adekvátní jeho věku a schopnostem.
(www.waldorfjinonice.cz)

Jak oblečení  vypadalo?

K tomu dojdeme, ale vezmu to postupně. Ročníková práce je opravdu celkem složitý proces a než se začne s výrobkem, musí se stát dost věcí před tím. Aby šaty Bára uměla navrhnout, tak si toho musela celkem dost nastudovat. Taky bylo třeba najít někoho, kdo jí s návrhem a šitím pomůže. Konzultantkou nakonec byla kamarádka a sousedka Renata, která pomáhala už Aničce před dvěma lety. Anička tehdy šila kimono.

Zaměstná ročníková práce celou rodinu i okolí?

Rodiče pomáhají, rámují to, v tomhle věku člověk nemá úplně představu, co realizace a naplánování projektu obnáší a na čem se to může zbortit. Samotná práce je ale pak na dítěti.

Důležitou roli má právě konzultant, je to někdo jako mistr, kdo dříve učedníka uváděl do řemesla. U ročníkové práce jde o proces, ale i o výsledek. Konzultant táhne proces k dobrému výsledku, je to mentor, pomocník a spojenec.

Kamarádka Renča, která Báře pomáhala, vystudovala návrhářství, měla i svou textilní dílnu, kde pořádala workshopy pro veřejnost, je pedagogicky zdatná, zkrátka ideál.

Co když někdo nemá rodiče, kteří by mu s tím pomohli?

To si nějak ve waldorfské škole neumím představit. Může se ale samozřejmě stát, že jeden rodič chybí, nebo může onemocnět a v tom případě jsem si jistá, že by to škola nějak zvládla kompenzovat, zapojila by se víc. Ale je fakt, že waldorfské vzdělávání je na symbióze školy a rodiny postavené. Zrovna projekt ročníkové práce vyžaduje, aby rodiče chápali jeho význam a byli nápomocní.

Gotikový outfit může vypadat různě, na rozdíl od kimona…

Ano, a Bára navíc na začátku přesně nevěděla, jak by to měly šaty vypadat, a už vůbec ne, jak by se to  mělo provést, aby to vypadalo, jak chce. Od Renaty dostala za úkol, aby si na panence zkoušela různé možnosti. Původně chtěla, aby to byl korzet a sukně, ale pak se ukázalo, že klasický korzet je na šití strašně složitý, že to je pokročilá krejčovina.

S konzultantkou tedy vymyslely kompromisní řešení. Za základ horní části šatů zvolily tričko. To jsme sehnali v secondhandu, a aplikovaly tak k přírodě šetrný postup re-use. Bára s Renčou s tím materiálem pak dál pracovaly: udělaly jiný výstřih, nahoře nastřihly rukávy a nacvakaly do nich druky. Rukávy se pak zašněrovaly pomocí stužky. Místo korzetu tvůrkyně použily gumový pás, podšily ho saténem a taky proděravěly. Bára tohle vše dělala pod dohledem, ale sama; šila  částečně ručně, částečně na stroji, a na části si dokonce vyzkoušela overlock.

Začíná se tedy výrobkem, zpracování teoretické části následuje…

Ano, většinou ano. Výrobek je složitější na plánování a přípravu, je do toho zapojených víc lidí, musí být k dispozici prostory, nástroje…

Garant předpokládám kontroluje, zda vše probíhá podle plánu.

Ano, tak to je, průběžně se ptá a chce třeba vidět i nějaké fotky, jak práce postupuje. Dělat si dokumentaci je nutné, jak pro teoretickou část, tak i pro prezentaci. Báře jsem kladla na srdce, ať si píše poznámky. Na prezentaci padají různé dotazy a je dobré nespoléhat se jen na paměť. Jedna z častých otázek je „kolik času ti to zabralo?”.

Již během prázdnin mezi 7. a 8.třídou děti začínají pracovat na praktické části své ročníkové práce pod vedením jimi zvoleného odborného konzultanta, kterým je většinou odborník z praxe. Děti si píší deník, svou práci dokumentují a připravují si podklady pro písemné zpracování. Textovou část práce vede s dítětem garant ročníkové práce. Je to většinou jeden z učitelů školy. Dbá na to, aby dítě dodržovalo průběžné termíny odevzdání jednotlivých částí práce, pomáhá mu s textovým zpracováním odborných informací, konzultuje s ním grafickou úpravu a na závěr pomáhá dítěti při přípravě prezentace.(www.waldorfjinonice.cz)

Teoretická část je psaná rukou, že?

Waldorfská škola klade na ruční psaní důraz, i na celkovou výpravnost, takže ty práce jsou hezké i výtvarně, jsou ilustrované, jsou v nich fotky. Je to celkem kolem dvaceti stran, deset je věnovaných teoretické části, zbylých deset té praktické, kde popíšou, jak si vybírali, co budou dělat, jak postupovali, kdo je vedl, přidají nákresy, fotky – a poděkování.

Na hotovou ročníkovou práci potom píší učitelé školy písemné posudky, kde hodnotí, zda a v jaké kvalitě dítě splnilo stanovený cíl. Pokud práce ještě zcela neodpovídá nárokům na ni kladeným, dostane dítě v posudku jasné pokyny a doporučení, jak práci doplnit, aby mohla být schválena k prezentaci. (www.waldorfjinonice.cz)

Vybavíte si příklady ročníkovek spolužáků?

Nedávno jsem se o tom bavila s Aničkou a daly jsme dohromady velkou část prací z její třídy. Sama bych si nevzpomněla. Jak už jsem říkala, Anička vyráběla kimono. Růžové kimono na volnočasové využití.

Jeden z kluků z její třídy měl za téma pozorování ptáků. Vyrobil několik budek, kde by pak mohl ptáčky pozorovat. V jedné udělal ale příliš velký otvor a hnízdícího ptáka sežral dravec. Chybu pak bylo třeba napravit. To se člověk v prezentacích dozvídá často: k výsledku se děti často dobírají metodou pokusů a omylů, což je přirozený proces učení. Jiné spolužačce se stalo, že háčkovala dlouhé šaty, vzala si práci na dovolenou s rodiči a někdo jim vykradl auto. A musela začít znova.

Vyrobit nějaký oděv je zřejmě časté téma…

Holky si to vybírají často. Jedna dívčina šila například slovenský kroj. Kluci mají často víc “konstrukční” témata. I v tom pozorování ptáků byl technický aspekt, spolužák ptáčky natáčel do fotopasti. Další z kluků vyrobil fotbálek, zcela funkční. Jiný spolužák zase vyráběl skautský stan, i s podsadou. Myslím, že ho i skautům pronajímá, za symbolickou cenu. Někdo  s tátou betonoval molo, někdo vyrobil lezeckou stěnu. I u toho mola se příběh zkomplikoval nějakým zádrhelem. Chyba je součástí procesu, není to anomálie. Skoro by se dalo říct, že překážka a chyba jsou ozdobou výsledku. A zábavným prvkem prezentací.

Další ročníkovka byla věnovaná výrobě workoutového nářadí, chlapec to sám svářel. Samozřejmě, že u toho byl někdo dospělý, ale na to, že jsou to děti, tak jdou do celkem velkých odborností. Skoro si myslím, že se to v něčem blíží maturitní práci.

Někdo taky vyráběl přírodní kosmetiku, mýdla a nějaké vůně. Taky bylo pár kuchařek, s různými světovými recepty, a pak už zmíněné skladby na akordeon, to završil malý koncert v rámci prezentace. Prezentace zahrnuje i představení výrobku. Některé prezentace se tak odehrávají venku. Jedna dívčina měla například akrobatické cirkusové číslo, dlouhý šál připevnila na stromě na zahradě školy.

Ale i letošní osmáci, třída Báry, měli hrozně zajímavá témata. Jeden z chlapců vyráběl posed, další dívka krásnou, dekorativní deku pod sedlo. Jiná spolužačka napsala poezii a přednesla ji ve stylu slam poetry. Pak si ještě vybavuju houpací síť, model vlaku a pozor – jeden chlapec zpracoval pravidla zdravého životního stylu včetně spánkového režimu, jídelníčku, cvičení… Každý šel zkrátka svou cestou. Velikým zážitkem letošních ročníkovek bylo téma hipoterapie, při kterém prezentující děvče s tatínkovou pomocí přivedlo do sálu svého koně.

A tím se dostáváme k prezentacím…

Je to velká sláva. Mě samotnou hrozně baví sledovat, jak čtrnáctileté děti umí dvacet minut prezentovat něco, co samy vytvořily, co při tom zjistily a prozkoumaly, a to před aulou plnou známých i neznámých lidí – spolužáků, učitelů, rodičů. Akce je přístupná celé škole, nejen dané třídě, a je veřejná. Chodí i bývalí žáci. Je to událost. Sedmáci chystají prezentujícím osmákům pohoštění, drží jim palce a vidí završení něčeho, co pro ně právě začíná. Nemají z budoucnosti strach, vidí, co přesně je čeká. Takhle to v té škole je. Náš Kryštof už o ročníkovce přemýšlí od čtvrté třídy, protože to viděl doma u sester a i na prezentacích.

Prezentace ročníkových prací žáků 8.třídy je slavnostní chvílí pro celou školu. Ve vyzdobeném sále se sejdou rodiče, učitelé a spolužáci. Děti samostatně předstupují před toto široké publikum se svou prací, vypráví o tom, proč si zvolily dané téma, jak postupovaly při výrobě svého výrobku. Na závěr shrnují, co jim vlastně tato celoroční práce přinesla, co pro ně bylo v jejím průběhu obzvlášť těžké nebo překvapující, co se na ní naučily. Své vyprávění obvykle doplní i fotografickou prezentací a předvedením svého díla. Písemné části ročníkových prací jsou vystaveny v samostatné místnosti, aby si je všichni mohli prohlédnout. (www.waldorfjinonice.cz)

Ohromně mě baví i prezentace samotné, jsou to takové malé sondy do různých oblastí. Nejen zábavné, ale i poučné. Zajímavé je, že to výborně zvládají i děti, které si z nižších ročníků pamatuju jako velmi plaché nebo i se specifickými potřebami. Je na tom vidět, že waldorfská škola ví, jak děti nechat správně dozrát a podpořit. Kdyby měl někdo s prezentací velký problém, nikdo ho ale nebude lámat. Děti u toho ale být chtějí, berou to jako výzvu, a prostředí je bezpečné, nikdo se jim nesměje. Musím říct, že já bych to v jejich věku asi tak dobře nezvládla.

Prezentace má moc ráda i moje máma. Byla vždy k waldorfskému vzdělávání spíš trochu skeptická, ale ročníkovky její pohled změnily.

Tereza Puldová Stárková vystudovala andragogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Hned po škole absolvovala waldorfský seminář pro budoucí učitele. Učitelkou se nakonec nestala, ale do waldorfské školy přihlásila všechny tři své děti. Pracuje v Českých centrech.

Foto: Archív rodičů Waldorfské školy Jinonice