Když asi deset minut před vyučováním vejdu do třídy, vidím pár dětí, jak si soustředěně čte. „Je to čtenářsky silný kolektiv,“ říká učitelka Barbora Chybová. Ač je ještě v šestém ročníku pro některé plynulé čtení velká výzva, puzení ke čtení mají podle ní všichni žáci této třídy. A to i díky vlivu komunity. Řeč je o 6.D pražské ZŠ Dědina, což je waldorfská třída. Jak se tady a ve waldorfské škole obecně přistupuje ke čtení a čtenářství?
„Kdo si chce sednout ke kamarádovi nebo ke kamarádce, může,“ říká Barbora Chybová na úvod hodiny. Nastává hřmotné přesouvání židlí a chaotické přemísťování dětí. „Dnes se budeme věnovat čtenářským dopisům a postavám z vašich knih,“ rámuje učitelka hodinu, ve které povede čtenářskou dílnu. Je to formát, který si přinesla ze školy, kde pracovala předtím, a zmiňuje prvky, které jsou pro čtenářské dílny typické, jako je třeba dopis žáka hlavní postavě.
Ve waldorfských školách je běžnější společné čtení jedné knihy. „Ve čtvrtém ročníku četla třída společně Bratry Lví srdce od Astrid Lindgrenové a děti to strašně bavilo. Bylo to velké pojítko třídy a základ pro silný společný prožitek. Najít ale další knihu, kterou ještě nikdo nezná a všichni chtějí číst, se nám zatím nepodařilo. Jak děti povyrostly, tak se čtenářsky rozrůznily. I proto jsem začala zařazovat čtenářské dílny, kde každý čte svou knihu a dělí se o zážitky s ostatními. Rozhodně se ale ke společnému čtení chci vrátit a napojit na to nejen literární analýzu, ale i výuku mluvnice a pravopisu,“ říká Barbora Chybová.

Čtení? Až po psaní
Waldorfská škola ke čtení a čtenářství přistupuje odlišně než běžná škola, ale i jiné alternativní vzdělávací směry. Na prvním místě nevítá ani nepodporuje rané čtenářství. Zakladatel waldorfské pedagogiky Rudolf Steiner ve svých lekcích učitelům důrazně říká, že by neměli vzdělávání začínat výukou čtení. Hlavním důvodem je nezařazovat konceptuální a analytickou činnost – dekódování – příliš brzy, a nezablokovat tak imaginativní potenciál dítěte.
Naučit se číst není jen otázka techniky, dítě musí na sebe nechat působit krásu jazyka, to je pro waldorfské vzdělávání východisko. „Děti mají na vlastní kůži zažít rytmus a melodii jazyka,“ říká Barbora Chybová, „má být jemně osloveno jejich cítění i myšlení.“ Pokud čtení začne drilováním, může se pro dítě stát nepříjemnou povinností. Toho se waldorfská škola obává stejně jako jiné vzdělávací směry. Originální je v tom, jaké volí řešení. Začíná se psaním. Má blízko k malování a jde tedy spíš o tvoření, nikoli o kognitivní námahu.
Waldorfský učitel má ke každému písmenu připravený příběh, který vychází z tvaru symbolu a zvuku hlásky, a oslovuje tím imaginaci dítěte. R jako rytíř, kupříkladu. Učitel vede žáky k tomu, aby písmena vnímali obrazně, nejen jako abstraktní symbol. Písmeno tak “obrůstá” příběhem o rytíři. Tohle baví i děti, které písmena již znají. Výuka pojatá umělecky a obrazotvorně je poutavá i pro ty pokročilejší. Těch, kdo umějí číst, je dnes mezi prvňáčky více než dřív. Ideálně jsou ale podle waldorfské školy děti nejdříve čtenáři svých zápisů. Učí se kreslit písmena a pak je spojují do slov. Následně po sobě čtou, co si zapsaly.
Vyprávění jako příprava na čtení
První kniha, kterou waldorfská škola dětem předkládá, je ručně psaná čítanka, kterou podle instrukcí učitele a s texty, které jim nabídne, pro žáčka tvoří rodiče a další členové rodiny. To nastane ve druhém ročníku, někdy i ve třetím.
V předčtenářském období prvního a druhého ročníku (ale i pak) škola sází na budování vztahu k jazyku a jazykové kultuře a sytí děti příběhy. Waldorfský učitel dětem čte každý den. Dvacet minut čtení se zařazuje na konec každé epochy (dvouhodinového každodenního hlavního vyučování). A to i když se hlavní vyučování týká fyziky nebo matematiky. Učitel má knihu vyprávět, nejen číst; má jít o procítěný přednes.
Takto se před samotným čtením navazuje vztah k obsahu knih, k příběhům, které se nacházejí v knihách a zde mohou být objeveny. „Děti ve waldorfské škole s příběhy žijí, některé situace z knih se dramatizují, učitel děti vyzývá k tomu, aby příběh převyprávěly nebo také obrazově ilustrovaly,“ říká Barbora Chybová.
Jinak velmi živé a neposedné děti sedí během čtení učitele tiše jako pěny – to opakovaně zažívám – a poslouchají například starozákonní příběh Josefa a jeho bratrů. „Sama bych ho nečetla, ale poslouchat mě to baví,“ říká žákyně 6.D Aloisie Fialová.
Děti ve waldorfské škole s příběhy žijí…
Důraz se klade i na poezii. „Během hodin se často recituje a postupně děti vedeme i k tomu, aby skládaly vlastní básně,“ říká učitelka Chybová. „Máme třeba za úkol vymyslet báseň pro spolužáky k narozeninám,“ vysvětluje Lojzi Fialová.
Prostřednictvím těchto aktivit se harmonicky rozvíjí různé složky osobnosti dítěte, ale je to zároveň i příprava na dobu, kdy se stane samostatným čtenářem. Cílem je hlavně uchovat a rozvinout živý zájem o svět – včetně světa uloženého v knihách. „Jde o to, aby měly nakonec chuť pouštět se s uměleckými texty do dialogu o vlastních postojích a hodnotách,“ říká Barbora Chybová.
Později lépe než dříve
Že se stanou čtenáři o něco později, waldorfské škole nevadí. „Některé děti četly plynule již ve třetím ročníku, k jiným to přišlo až v šestém. Pro pár dětí je to i teď, na konci šestky, stále velký nárok a výzva,“ dosvědčuje Barbora Chybová. „Ale třída je čtenářsky silná, takže puzení číst mají všichni. Spoléhám hodně na vliv čtenářské komunity,“ říká učitelka.
Největší vliv na čtenářství Lojzi Fialové má podle jejích slov spolužačka a kamarádka Áňa. „Hodně knih mi doporučila a já jí taky občas něco doporučím,“ upřesňuje Aloisie, kterou momentálně baví hlavně detektivky a během letošního léta přečetla šest knih. Doma má status velké čtenářky. „Nám se směje, že pořád sedíme u mobilů, zatímco ona u knížky. Myslím, že je na své čtenářství hrdá,“ říká její maminka Lucie.
V Lojzině třídě se vytvořily různé čtenářské skupinky, podle čtenářských zálib. „Kluci mají rádi fantasy, příběhy ze středověku, hodně letěl Hraničářův učeň, ve třídě se o tom baví, a to pak naláká další,“ popisuje situaci učitelka Chybová. I díky tomu se některé děti nakonec rozečtou. Jeden z chlapců, silný dyslektik, kterému čtení ani trochu nešlo, teď hltá jednu knížku za druhou.
Učitelka se snaží najít tu správnou míru mezi volností a strukturou, autoritou a motivací. „Jemná neústupnost k rozečtení v některých případech dost napomohla,“ říká. Některé děti čtou i několik knih za měsíc a nikdo jim to připomínat nemusí. „S těmi pak my učitelé hrajeme oblíbenou hru na schovávanou, když si neustále čtou tajně pod lavicí,” usmívá se učitelka. “Máme tu dívčinu, která knížek přečte za měsíc klidně i deset a o třech čtyřech pojedná ve čtenářském deníku,“ říká a má na mysli Aloisinu kámošku Áňu.
Prostřednictvím třídní knihovničky si děti mohou knihy mezi sebou půjčovat. „Každý může přinést knihu, kterou by chtěl doporučit ostatním, nechat ji nějakou dobu v regále ve třídě, a pak si ji zase odnést,“ říká Lojzi Fialová.
Waldorfská škola a klasické obsahy
Ve waldorfské škole je více méně ustáleným kánonem, že v prvním ročníku učitel dětem čte klasické pohádky, v dalších ročnících následují bajky, povznášející příběhy o přátelství lidí a zvířat, severské eposy a starozákonní a starořecké příběhy… Loňští šesťáci, o kterých je řeč, se několik týdnů věnovali Kytici. „Děti Erbenovy básně fascinují, strašidelností a ponurostí; mnoho z nich se naučily nazpaměť, některé pak s třídní učitelkou Leou Liberdovou dramatizovaly,“ vypráví Barbora Chybová.
Na konci šestého ročníku děti ve waldorfské škole zažívají velkou událost s významem přechodového rituálu, na kterou se dlouho připravují – rytířskou slavnost. Děti jsou ve strukturovaném ceremoniálu pasovány na rytíře. Součásti propracované kompozice slavnosti je tvorba historických kostýmů nebo nácvik šermování dřevěnými meči, ale také tvorba a recitace vlastní básně, která popisuje kvality dospívajícího – rytířské ctnosti. „Fascinovalo mě, jak všichni ze třídy uměli básně srozumitelně a hezky zarecitovat zpaměti,“ říká maminka Aloisie Lucie Fialová. Rodiče se ceremoniálu účastní a báseň je pro ně překvapením.

„Téma ctností s dětmi tohoto věku velmi rezonuje,“ říká Barbora Chybová, a odkazuje tak k promyšlenému obsahovému plánu waldorfské školy. „Děti hodně bavilo definovat si ctnosti a jejich protiklady, něco, k čemu chtějí směřovat, a co naopak musí opustit. Vedeme je k tomu, aby v básnické formě uchopovaly svou vnitřní proměnu,“ popisuje učitelka.
Waldorfská škola trvá na klasické a tradiční literatuře, i když jí samozřejmě neuniklo, že existuje mnoho kvalitní dětské literatury, a má to své přesné důvody. Je za tím teorie vývojové korespondence, často také označovaná jako biogenetický zákon v pedagogice nebo rekapitulační teorie vývoje. Vychází z myšlenky, že vývoj individuálního dítěte zrcadlí historický a kulturní vývoj celého lidstva. Rudolf Steiner navrhl osnovy tak, aby látka v daném věku odpovídala historické epoše, kterou k tomuto věku přiřazuje. Během školní docházky tak děti symbolicky projdou celou historií vědomí lidstva.
Najít tu správnou míru mezi volností a strukturou, autoritou a motivací.
„Waldorfská pedagogika si vypěstovala porozumění, co je přiměřené a zajímavé pro danou vývojovou fázi a co děti, jejich myšlení a cítění v daném období osloví a zaměstná. Potvrzuje se mi to na vlastních dětech, které vykazují podobné zaujetí a sklony, i když do waldorfské školy nechodí,“ říká Barbora Chybová. „Oceňuji také, že si waldorf podržel kulturně historickou osu, která se jinak z dnešního vzdělávání spíš vytrácí,“ dodává. ”Je důležité, že se děti učí porozumět lidem jiných epoch a jejich myšlení a získávají povědomí o kulturní kontinuitě.”
Na druhém stupni waldorfské školy učitelé dětem přibližují životy různých významných osobností. Je to téma celého jednoho ročníku. „V literární vědě, jak jsem ji studovala já, je biografismus poněkud překonaný, ale ve výuce třinácti až patnáctiletých dětí je to nosné; děti v tomto věku hodně tápou, hledají se, trpí úzkostmi. Příběhy o překonávání překážek, sebepoznání a o nalézání svého místa v nehostinném světě jim mohou pomoci, inspirovat je,” říká Barbora Chybová. “Tady pak nastupuje dramaturgický oříšek pro učitele,“ pokračuje učitelka, „vybrat autory a ukázky, třeba i z korespondence, které dospívající skutečně osloví nebo které jim představí nějaký hodnotový nebo estetický problém. Nevzdám se na základní škole určitě Boženy Němcové, Karla Havlíčka Borovského, bratří Čapků, Haška, Kafky, Zahradníčka, Nezvala, Kainara, Seiferta, Blatného, Havla či Jirouse,” dodává.
Čtenářský deník 2.0
Barbora Chybová, tak jako mnozí další waldorfští i newaldorfští učitelé, usiluje i o to, aby čtení jako takové a rozvíjení čtenářství bylo pevnou součástí výuky, aby si děti, které nemají ke čtení vztah, ochutnaly čtení přímo ve vyučování. „Chci, aby zažili tu koncentraci, to ticho, situaci, která se jim třeba jinde nenaskytne,“ vysvětluje. Pro to jí přijdou vhodné právě čtenářské dílny. V nich „předepsané“ literární obsahy ustupují a děti mají ve výběru knih volnou ruku.
O své četbě ale musí vytvořit zápis. „Psaní je forma myšlení a je třeba ho rozvíjet,“ říká učitelka, která zároveň přiznává, že ji čtenářský deník jako žákyni strašně nebavil. „Ale jako učitelka si k němu hledám cestu. Nakonec i čtenářský deník je něco, co děti u čtení drží, připomíná jim, že se od nich přece jen něco očekává. Na výkon netlačím, ale úplně to pustit taky nechci, a tak dětem nabízím jiné formy zápisu než jen ´autor – ilustrátor – nakladatelství – postavy – děj – dvojtečka´,“ dodává Barbora Chybová.
Kromě klasického textu může jít například o komiks – rozhovor dvou postav. “Někdo se snaží každou knihu v čtenářském deníku zapsat stejným stylem, jakým je kniha psaná, někdo jiný zvolí naopak parodii na styl autora. Holky rády zápis dělají formou alfa boxu, kde si ke každému písmenu abecedy píší asociaci s danou knížkou,“ říká učitelka. „To mě baví,“ přisvědčuje Lojzi Fialová. „Někdy můžeme taky třeba kreslit mapu místa, kde se příběh odehrává,“ vybavuje si dívka.
„Sem tam někdo zápisy nemá žádné, ale v tom případě musí alespoň jednou za měsíc odevzdat čtenářský list, kde ho vede zadání,“ říká učitelka. U dětí s dyslexií se může několik zápisů týkat stejné knihy.


Knihovna, kde se potkají všichni
Od nového školního roku si Barbora Chybová předsevzala vybudovat školní knihovnu. „Máme knihovničky ve třídách, ale společná knihovna, kde by se potkaly děti z různých ročníků, nám chyběla,“ vysvětluje, čeho si po nástupu do školy všimla. “Třídy žijí vlastním životem, i čtenářsky, a má to svůj význam, ale komunitní prostor, kde se potkají žáci i učitelé různých ročníků, myslím školu obohatí.” Její nápad učitelé i žáci velmi přivítali a s knihovnou významně pomohli i rodiče. “Sešlo se nám darem přes tisíc knih. Většina je nyní vystavena v policích. Z těch, které už si nenajdou čtenáře, děti zatím staví “komíny” či vytvářejí jiné objekty,” usmívá se učitelka.
S přípravou knihovny hodně pomohli sedmáci a sedmačky (tedy třída, o které je článek a která v době, kdy vznikal, mezitím postoupila o ročník výš). Vybalili mnoho krabic s knihy srovnali do polic podle abecedy, věku čtenářů a témat. “Bez jejich zápalu pro věc by knihovna hned tak nevznikla,” komentuje to Barbora Chybová. Díky sdílenému úsilí učitelů a starších žáků se také daří knihovnu otevřít odpoledne každý den.
Foto: Barbora Chybová, Jitka Polanská








