Lucie Fialová se několik let jako novinářka zabývala vzděláváním a nyní pracuje jako redaktorka v nakladatelství. Obě dcery, Františka (15) a Aloisie (12) chodí do waldorfské třídy v rámci základní školy Dědina v Praze 6. Proč se Lucie s manželem Richardem pro waldorf rozhodli a proč to stále považují za dobrou volbu?

Obě vaše dcery chodily už do waldorfské mateřské školy. Bylo to proto, že byla blízko?

Jednu školku jsme měli pár kroků od domu, ale o té waldorfské nám někdo řekl a když jsme se tam šli podívat, úplně nás nadchla. V té době byla velmi populární, přijímala podle věku a tříleté děti neměly šanci. A naší dceři zbývaly do čtvrtých narozenin čtyři měsíce. Když nám zavolali posledního srpna, že nás přijímají, protože někdo odpadl, byli jsme šťastní. 

Co se vám tam tak líbilo?

Atmosféra je úplně jiná, než čekáte. Člověk hned cítí, že je tam něco jinak. Už jen jak to tam vypadá – teplé barvy, dřevo, látky, měkké světlo. Všechno působí vkusně a esteticky, přitom obyčejně. Spíš jak na chalupě než v nějaké instituci. Žádné plastové hračky, nic nepípá, nebliká. Dřevěné stavebnice a vláčky, kuchyňka, staré kočárky, ale taky kamínky, šátky, šišky, klacíky. Nikdo tam nekřičí, nikdo děti nepopohání, učitelky nezvyšují hlas, panuje tam až zarážející klid. 

Co za tím je?

Život ve školce má pevnou strukturu, kterou děti už znají, takže učitelky nemusí chrlit pokyny. Organizaci nahrazují rituály. Třeba když se jdou děti společně umýt, mají k tomu básničku „Kap, kap, kapky jdou, špínu s sebou odnesou…“. Děti se soustředí na to, co dělají a jsou nesené rytmem, který se každý den opakuje. Vše probíhá v klidu. To mluvíme o chvílích, kdy je klid potřeba: u jídla, během přesunů, před spaním.

Pak byl ale čas venku, kterého je spousta – na procházkách nebo na školkové zahradě se tráví téměř veškerý čas mimo jídlo a spánek, každý den, bez ohledu na počasí. A tam člověk viděl naopak samé rozdováděné a uřícené děti, které si mohly většinou dělat, co chtěly. Byl to zajímavý kontrast. Venek je od toho, aby se vybila energie, aby se experimentovalo. Příroda hluk unese lépe než čtyři stěny.

To vše jste jako rodiče mohli vidět na vlastní oči?

Vidět i zažít. Není to typ školky, kde převezmou dítě a dovnitř vás nepustí. Rodiče jsou vítáni, hodně se s nimi počítá, školka je zapojuje při různých příležitostech. Dává jim například za úkol výrobu různých věcí. Já nejsem kdovíjak zručná, ale díky tomu jsem se naučila spoustu věcí: vyráběli jsme adventní věnce, šili jsme pytlíčky na kamínky, které dostávají děti k narozeninám… Pro mě to byla prevence, abych tolik nepracovala hlavou, dělala i něco jiného, než jen seděla u počítače. Někdy mě napadalo: už zase práce pro školku, na to přece nemám čas! Zpětně jsem toho ale nikdy nelitovala. Naopak, byl to ten nejlépe strávený čas, s dětmi a pro děti. 

Rodiče jezdí dokonce do školky v přírodě. Dopoledne trávily s dětmi učitelky, ale rodiče neměli volno – připravovali jsme společně divadlo, které jsme pro děti i učitelky na závěr zahráli. Večer, když jsme děti uložili, jsme vyráběli skřítky. Ti se poslední den objevili v domečcích, které děti celý týden na vycházkách s učitelkami stavěly. Jeden rok jsme skřítky šili, jindy filcovali nebo dokonce vyřezávali ze dřeva. Takové pojetí školky v přírodě má podle mě spoustu benefitů: fungovalo to jako skvělý teambuilding rodičů s učitelkami, ale i nás rodičů mezi sebou. Někteří z našich současných nejbližších přátel jsou právě školkoví spolurodiče. 

Je takové rodičovské zapojení slučitelné s normálním zaměstnáním?

Občas je na dopoledních akcích školy tolik rodičů, že si říkám: co mají za zaměstnání, jaktože nemusejí být v práci? Ale když se člověk ocitne ve všední den dopoledne v obchodním centru, také je tam spousta lidí, kteří nejsou v práci.

Zapojení rodičů se očekává, ve škole se koná spousta slavností nebo jarmarků a samy učitelky by nikdy nemohly vše samy organizačně obsáhnout. V každé třídě je pár nejaktivnějších, ale většinou strhnou i ostatní. Člověku je hloupé nepřiložit ruku k dílu. Každý pomáhá, jak může, a s tím, co je mu blízké. Já se snažím být u všeho, když to jen trochu jde. Teď už mluvím o základní škole, na kterou nakonec chodí obě dcery. 

Na konci prázdnin se vyloženě počítá s rodičovskou pomocí, když se malují a zařizují  třídy. Na to se nedá vzít firma, waldorfské třídy jsou pečlivě a krásně vyzdobené. Rodiče šijí i závěsy, a taky je perou, na léto si bereme domů třídní rostliny, ale taky strašilky, které mají šesťáci přes rok ve třídě.    

Občas mi někdo ze známých říká: „Jo, waldorf je dobrej, ale po rodičích chtějí strašně moc věcí a my na to nemáme čas“. Rozumím tomu, máme toho všichni hodně, ale co je smysluplnější než pozorovat zblízka vzdělávání svých dětí, být součástí té komunity?  

Jaké profese mají rodiče spolužáků?

Vybavuje se mi tatínek architekt, ten se hodil, když se stavěl zahradní domek. Bez něj by to nešlo, byla to celkem sofistikovaná stavba, kterou pak postavily děti s učitelkou, ale podle jeho návrhu. Kromě mého muže, který je herec a pracuje jako zdravotní klaun, jsou mezi rodiči ještě další herec a herečka. Ti se zas uplatní, když se v deváté třídě vymýšlí rodičovská scénka na ples nebo se hledá moderátor.  Je tam i dost učitelů. Pár ajťáků. Školní ajťák je taky rodič. Maminky pracují i v družině, jako asistentky, nebo jedna učí hudebku. Rodina a škola jsou prorostlé. 

Dost lidí má  vůči waldorfské škole předsudky. Už jen to, že vzdělávání má i spirituální rozměr, může být někomu podezřelé. 

My nejsme věřící, ani nejsme “ezo”, ale nijak nám to, co se v tomto ohledu děje ve škole, nepřekáží. Třeba to, že ve třídách i na třídních schůzkách jsou zapálené svíčky a říkají se takzvané průpovědi – většinou básnická, rytmizovaná věta, nebo několik veršů, které všichni odříkají společně třeba na začátku vyučování. Není to modlitba, spíš něco jako afirmace, meditace, způsob, jak se zklidnit a po příchodu do školy se naladit na novou situaci. Vlastně je to něco jako zvonění, jen jemněji a zevnitř. 

Co podle tvé zkušenosti rodiče odrazuje nejvíc?

Možná největší strach je z toho, že se ve waldorfské škole děti nenaučí dost. Mám kamaráda, který sám chodil do waldorfské školy ve Finsku, a své děti by na waldorf nedal. Prý proto, že někteří jeho spolužáci ještě v osmé třídě nevěděli, jaké je hlavní město Francie. Je pravda, že přístup waldorfu je trochu jiný – učí se toho méně, ale s tím, aby děti tématu skutečně porozuměly, prožily ho a dokázaly s ním samostatně pracovat. Výuka je zážitková – chemie, fyzika se učí skrze pokusy a experimenty, vlastně i biologie – starší dcera teď měla téma smyslů, zkoušeli si, jaké je fungovat bez zraku nebo bez sluchu. 

Třeba toho budou znát trochu míň, ale na rozdíl od nás si to možná budou celý život pamatovat. Koneckonců waldorf dělá to, kam teď směřuje celé vzdělávání – také se dospělo k tomu, že je potřeba kurikulum zeštíhlit. Snížit množství učiva ve prospěch kompetencí a hlubšího porozumění. Osobně to, že se moje děti nenaučí dost, vůbec nedokážu vidět jako hrozbu. Lolka se ve škole tak nadchla pro antiku, že jsme museli do Říma a do Atén. Totéž nedávno se sopkami – při mém výletu do Neapole jsem pro ni sháněla lávu. Škola umí děti vtáhnout do děje, zaujmout je pro nějaké téma.

Celkem hodně lidí si také myslí, že waldorfská škola je jen pro umělecky založené děti.

Já myslím, že všechny děti jsou umělecky založené – do doby, než jim někdo řekne, že nemají talent.  To byl i případ mého kamaráda z Finska – ve waldorfské škole se hodně kreslí a on se cítil méněcenný, že mu to nejde, ale myslím, že to mohlo být tím, že do waldorfské školy nastoupil až na druhém stupni, po tom, co už mu někdo dal najevo, že jeho kreslení není dostatečné. Některým dětem v době puberty vadí taky  eurytmie – což je předmět, kde se řeč a hudba vyjadřují tělem, nebo to, že se ve škole často nacvičuje divadlo… Já si ale myslím, že když jsou tomu vystavené od první třídy, otrkají se. A kromě toho – najít si vztah k věcem, které bych jinak odmítl, je přece taky hodnota. U holek ve třídě jsou děti s různou úrovní uměleckých dispozic, ale všechny malují, zpívají, hrají divadlo. Všichni dělají všechno – kreslí, hrají na flétnu… a s talentem se vůbec neoperuje. Umění na waldorfu totiž není cíl, ale nástroj – matematika se kreslí, dějepis se dramatizuje, geometrie se prožije pohybem. Cílem je zapojit víc než jen hlavu, ukotvit poznání v paměti a v těle.  

Dělala jsem reportáž ve waldorfské školce, do které chodily i děti z běžných rodin, a vím, že někteří rodiče postrádali angličtinu a víc učení už v předškolním věku. Líbilo se jim, že školka je vlídná, ale zdála se jim nenáročná.

A proč by měla být školka náročná? Ve waldorfské školce se angličtina neučí a učitelky nám ani nedoporučovaly posílat děti na kroužky, aby nebyly přehlcené. To jsme tedy úplně nedodrželi a nějaké ty tanečky holky měly, ale zpětně si říkám, že jsme na sebe vyvíjeli zbytečný tlak – ze školky je ještě někam vozit, tam na ně čekat – když ve školce bylo aktivit dost.

Ale už od prvního ročníku základní školy mají děti ve škole nejen angličtinu, ale i němčinu. Neučí se ale gramatiku, nememorují slovíčka. Začíná se pozvolna skrze písničky, říkanky, scénky. 

Co se nenáročnosti týče – možná se neví, že waldorfská škola je poměrně dlouhá, naše deváťačka končí dva dny v týdnu až v 16:15, jeden den v půl čtvrté. Oproti běžné škole mají navíc zmiňovanou eurytmii, ale také kreslení forem, což je výtvarná činnost, při níž děti opakují jednoduché linie a tvary. Rozvíjejí tím jemnou motoriku, soustředění a pocit rovnováhy. Velký důraz  se klade na umělecko-řemeslné aktivity, takže na druhém stupni se věnují dřevořezbě a kovotepectví, to jsou vždy dvouhodinovky v rozvrhu. 

Delší je škola i proto, že mají do rozvrhu zakomponovaný odpočinek, hlavně dlouhou hlavní přestávku, kdy se chodí ven, a to i v zimě. Na to tedy naše holky trochu nadávají, že musejí svačit venku, ale je to povinné.

Obě vaše dcery jsou teď ve waldorfské základní škole, jak jsi již zmínila. Ta starší ale až od druhého stupně. Jak to?

Původně jsme chtěli, aby i Fanynka nastoupila do prvního ročníku, ale nesedla nám paní učitelka, kterou měla dostat jako třídní, odradil nás způsob, jakým s námi komunikovala. Takže jsme Fáňu dali do montessori školy, a pět let chodila tam. Ale o tři roky později jsme to na waldorf znova zkusili s Lolkou. Pořád nás to tam táhlo. A udělali jsme dobře. Lola má báječnou třídní. V první třídě se chodila s dětmi místo tělocviku otužovat do rybníka, do školy v přírodě jeli linkovým autobusem… Takové věci se nám líbí, protože si uvědomujeme, že s námi děti nepohodlí tolik nezažijí, ale je to důležité pro budování odolnosti. Waldorfská pedagogika vůbec hodně dbá na zdraví – děti se často hýbou i během výuky, učení je propojené s pohybem, rytmem, říkankami a gesty, takže se nesedí dlouho strnule v lavici. Zrovna mi dcerka vyprávěla o “běhacím dikátu”… O přestávkách trávených venku už jsem mluvila, často se chodí ven i na výuku. 

Ve waldorfské škole se neznámkuje, ale říkala jsi mi, že se tam dost testuje. Jak to přesně vypadá a jak se k tomu staví tvé dcery?

To je pravda, na druhém stupni je skoro každý den nějaká písemka a nám, co jsme prošli běžnou, socialistickou školou, hned bliká kontrolka, jestli to není špatně, ale holky  to tak vůbec neberou. Ve škole se neznámkuje prvních šest let a je vidět, jak to úplně odbourá stres z písemek. Testy se navíc dají opakovat, dokud žák není s výsledkem spokojený. Nechápu, proč se to tak nedělá i jinde. Těm, kteří nejvíc pohořeli, učitelka vyloženě doporučí, aby si test napsali znovu, ale tu možnost mají všichni. A jelikož je to ve vlídném prostředí, většina dětí to zkusí znova; ještě se na to podívají k sobě do sešitu, nebo ke kamarádovi a příště je výsledek zas o trochu lepší. I holkám se stává, že něco píší znova, Lojzinka celkem často němčinu. 

Jak moc se doma holky učí?

Moc ne, tedy  ve smyslu že by něco memorovaly. Ale hodně času tráví nad sešity. Waldorf nepoužívá učebnice, každé dítě si vytváří svou vlastní tím, že si zapisuje výklad učitele z hlavního vyučování (na prvním stupni opisuje z tabule, na druhém už se učí sami dělat výpisky z učitelova výkladu), doplňuje to obrázky, vlastními pozorováními, a podobně. Na konci každé “epochy”, jak se hlavnímu vyučování v blocích říká ( trvá obvykle měsíc), se sešity odevzdávají a jejich úroveň, estetická i obsahová, tvoří velkou část hodnocení. Je to taky jeden z důvodů, proč holky nerady ve škole chybí – mají pak hodně dopisování. Dobré je, že škola nabízí podporu – každý pátek po škole je ve třídě asistentka a kdo třeba dlouho chyběl, nebo potřebuje s něčím pomoci, může dorazit a dohánět práci tam. Co vím, tak některé děti chodí pravidelně a myslím, že je super, že takovou možnost mají. 

Dostávají holky domácí úkoly?

Domácí úkoly mají od první třídy. Zdá se mi, že jejich hlavním smyslem je trénink smyslu pro povinnost. U mladších dětí to bývá jeden pracovní list z matematiky a jeden z češtiny na týden – ale pozor, pracovní listy vytváří učitelka, jsou rukou psané (a okopírované), takže odrážejí přesně to, co se ve výuce děje a jsou takové “osobní” – objevují se v nich třeba jména žáků. Na druhém stupni už se sem tam přidají i úkoly z odborných předmětů. Taky dostávají různé úkoly, které se nedají zvládnout za jeden den, jejich smyslem je pěstovat vůli dokončovat věci – Lojzi teď například měla nakreslit rodinný strom s několika generacemi nazpět, a je to příprava na rytířskou slavnost, kterou vrcholí šestá třída. Bude muset  vymyslet fiktivní pověst svého rodu, navrhnout si erb, vyřezat meč, ušít si šaty. Tedy práce je hodně, ale jsou to pěkné, smysluplné úkoly, které jsou vzájemně provázané a děti se jimi hodně naučí. 

Jak moc jim s úkoly pomáháte? Nebo i s přípravou v rámci projektů. Třeba ty šaty na rytířskou slavnost – podíleli jste se na tom nějak?

Šaty šijí společně mámy s dětmi, sešli jsme se na to jeden víkend ve škole, pomáhala nám všem maminka, co se vyzná v historickém odívání, ty šaty totiž musejí přesně odpovídat středověku. U nás tedy šila s Fanynkou babička – waldorfská škola dokáže zapojit i prarodiče (směje se). Meče se obvykle vyřezávají s tatínky, za pomoci pana učitele na dřevořezbu. Vyvrcholením je potom slavnost na hradě Točník, děti k hradu několik dní putují – dívčí a chlapecká skupina zvlášť, protože celá akce je symbolický přechodový rituál – zatímco rodiče se tam sjedou večer a nachystají tam hostinu. Samotná slavnost pak začíná před úsvitem, jako to ve středověku obvykle bylo. Děti zpívají společnou píseň, tančí, každý přednese báseň, kterou složil a taky se konají šermířské souboje. Středověké šaty musejí mít všichni návštěvníci slavnosti – my rodiče jsme je měli z půjčovny – a je to celkově úžasný zážitek. Když jsme stáli v kapli na Točníku, společně zpívali svatováclavský chorál a oknem zasvítil první paprsek, byl to opravdu magický okamžik.

Ve waldorfské škole se učitel často obrací na celou třídu, možná je koncipovaná méně individualizovaně než třeba montessori. Co bys řekla lidem, kterým taková výuka přijde příliš “kolektivní”?

Jsou to odlišné přístupy, každý ať si zvolí, co mu dává větší smysl. Schopnost umět být součástí celku není samozřejmá a sama se nenaučí. Děti jsou dnes míň přirozeně spolu, skončila doba venkovských i městských part, které spolu odpoledne trávily veškerý čas. Tak proč by si i ve škole měl každý hrabat na svém písečku? Jen ať jsou spolu, ať spolupracují, budují vztahy. 

A co třídní klima? Takové ty drobné nebo větší ústrky od spolužáků. Chodí s něčím takovým holky domů? 

To se asi nevyhne žádnému dětskému a puberťáckému kolektivu. Ale těší mě, že třeba Lojzi v šesté třídě má kolem sebe partu složenou z holek i kluků. Volá mi po škole a říká: “Ještě budu chvíli před školou s Maruškou, Martinem a Divišem.” To myslím není ve školách úplně běžné a mohl by to být důkaz bezpečného klimatu, kde se děti nebojí být samy sebou a není “trapné” bavit se s klukama/holkama. Ale to je jen moje hypotéza. Každopádně waldorfský třídní kolektiv má neustále tolik společných zážitků, že by byl div, kdyby se to neprojevilo na vztazích. Už to, že pořád  něco nacvičují. Každý měsíc se ve škole koná takzvaná měsíční slavnost, kde třídy ukazují, na čem pracují. Takže prakticky neustále chystají nějaká divadelní nebo hudební vystoupení, ve výuce se často používají scénky. 

Moc se mi líbí i to, jak se ve waldorfské škole slaví narozeniny. Celý den se točí kolem oslavence, ale velmi promyšleně: jeden rok jsme třeba měli tajně dodat učitelce tři zajímavé příběhy z dětství našeho dítěte, spolužáci je zinscenovali a oslavenec měl hádat, o kterou událost z jeho života se jedná. Podobné věci se opakují každé narozeniny – jeden rok třeba měli všichni za úkol složit oslavenci básničku – takže se spolužáci v průběhu let opravdu dobře poznávají. Když se řešil rodinný strom, děti sdílely různé rodinné příběhy, takže o nás už teď všichni vědí i to, že jedna naše příbuzná jedla veverky (směje se).

A technologie? Jak s tím škola zachází? 

Je známo, že přístup waldorfské školy k technologiím je hlavně v nižších ročnících velmi zdrženlivý. V první třídě jsme se na třídní schůzce domluvili, že žádné z dětí nedostane chytrý telefon dřív než v šesté třídě. To nám tolik usnadnilo život – ušetřili jsme si mnoho diskusí, které by jinak jistě přišly: Kdy už? A proč ještě ne? Mladší dcera, Lolka, je teď v šestce a myslím, že většina dětí chytrý telefon stále nemá, včetně ní. Má jen hloupý telefon, aby nám mohla zavolat, když jede ze školy nebo na kroužek. 

Starší Fanynka nastoupila na waldorfskou školu až v šestém ročníku takže chytrý mobil dostala už v 10 letech. Zpětně toho litujeme, bylo to zbytečně brzy a vidíme na ní, že bojuje se závislostí a že to pěkně oslabuje její pozornost. U druhé dcery už stejnou chybu udělat nechceme. Naštěstí to naprosto akceptuje, dokonce se nám někdy posmívá, když všichni tři doma koukáme do mobilu, jen ona si čte. Hodně tomu určitě pomáhá ta třídní dohoda a to, že v jejím okolí je běžné smartphone nemít. 

Jak se učí u vás ve škole informatika?

Jako samostatný předmět se objeví až v osmé třídě. Co ale vím, tak středem zájmu je člověk, nikoli stroj. Osmáci se tedy učí o vědcích, kteří přispěli k rozvoji technologií, včetně pohnutek, které je k jejich objevům vedly. Ze všeho nejvíc – a to se děje průběžně – si ale povídají o tom, jak působí technologie na jednotlivce i na celou společnost, do školy často přicházejí přednášet i externí odborníci na tato témata. 

Ve výuce se technologie nepoužívají. Mobily jsou zamčené ve skříňkách a tablety škola pokud vím nemá. Vůbec mi to nevadí. Dnešní děti to mají nějak v sobě, určitě nemůžu říct, že by v tom naše děti byly zaostalé, naopak – často se s nimi radím, když potřebuju nastavit něco na mobilu a podobně. Fanynce jsem teď kvůli přípravě na přijímačky dala k dispozici svůj starý počítač a vidím, že si poradí úplně se vším. Vypracovává třeba referáty do ZUŠky a umí googlit a dokonce používat AI. Učit se přemýšlet o tom, jaký na nás mají obrazovky a média vliv, mi připadá důležitější. 

Informatika je ale povinná už na prvním stupni. Jak to škola řeší?

Přiznám se, že o tom moc nevím, ale ve školním vzdělávacím programu jsem se dočetla, že má informatika na prvním stupni podobu třítýdenní epochy, která se týká komunikace, informací a médií a odehrává se obvykle v páté třídě. Tehdy se děti připravují na řecké olympijské hry, na nichž se vždy sjedou všichni čeští waldorfští páťáci. Mediální epocha by měla olympiádě předcházet a spočívá v tom, že děti pobyt na cizí škole organizují a tak formulují dopisy, objednávky, oznámení, a podobně. A využívají při tom i současná média jako je telefon, fotoaparát, kopírka nebo počítač. Ale to mám jen vyčtené ze ŠVP, dcera o tom nic nevyprávěla, pro tu asi v tu dobu bylo důležitější, že se chodilo dvakrát týdně ráno před vyučováním společně běhat, aby třída dosáhla olympijské formy (směje se).

Mají holky whatsapp chat s kamarádkami? 

Mají. Lolce jsme ho dovolili až nedávno, když nechtěla na skautskou výpravu a ukázalo se,  že to je proto, že nemá Whatsapp, a tak má malý kontakt s kamarádkami skautkami. 

Jednou jsi mi říkala, že Lolu (nebo Fáňu) jakožto více méně způsobné žačky učitelka posadila vedle neposedného chlapce. Tyhle praktiky ale spousta rodičů nemá rádo…

Ano, zasedací pořádek vymýšlí učitelka, párkrát do roka se mění a naše dcera nápadně často sedí s divočejšími chlapečky. Myslím, že to může být kvůli tomu, aby na ně dohlédla. Já jsem chodila do školy v Mostě, kde bylo hodně Romů a taky jsem coby premiantka obvykle některého vyfasovala. A proč ne – dalo mi to myslím do života nějaké sociální cítění.

Co bys ještě řekla, že je z tvého pohledu pro waldorfskou školu typické, ale neví se to?

Předvídatelnost, řád. Waldorfský učitel dětem na prvním stupni říká třeba i to, jakou barvu pastelky mají zvolit. Tohle když vidí nějaký skeptik, možná si ťuká na čelo. Mně to ale dává smysl. Forma je daná, takže se můžeme zaměřit na obsah. U nás mají lidé traumata ze školních let, kdy je nepříjemná učitelka nutila dělat okraje, takže si tu negativní emoci spojili s okraji. Z toho pak vznikla velká ležérnost, co se formy týče. Nic jako okraje – a dokonce ani zápisky v sešitě – se nebude vyžadovat, protože to vidíme jako útlak individuality. Ale moje děti to tak vůbec nevnímají. 

Starší dcera už je v devítce, kam se hlásí?

O waldorfském lyceu dlouho nechtěla ani slyšet. Osobně si myslím, že je to proto, že se na waldorfskou školu dostala až v šesté třídě a stalo se jí to samé, co tomu mému kamarádovi z Finska – některé věci už jsou “trapné”. Ale nechala se teď strhnout atmosférou na dni otevřených dveří a nakonec si waldorfské lyceum – spolu s alternativnějšími gymnázii – do přihlášky napíše.

Pro Lojzinku to byla a je jasná volba. Tu ani nenapadlo, že by chtěla odejít na víceleté gymnázium. Její sestra se už na VG dvakrát hlásila (a podruhé se dostala, ale nakonec tam nešla). I my s manželem jsme ho absolvovali, a tak se nás Lola jednou zeptala: “Nevadí, když budu jediná z rodiny, kdo nepůjde na gympl?” Nechtěla by ze školy odejít ani za nic. 

Lucie Fialová vystudovala mediální komunikaci a pracovala jako redaktorka v tištěných i online médiích jako je iDNES.cz , Hospodářské noviny, Instinkt. Posléze byla členkou týmu informačního centra o vzdělávání EDUin, kde od roku 2017 spoluvedla  magazín o vzdělávání Rodiče vítáni (později Eduzín). Poslední čtyři roky pracuje v knižním nakladatelství jako redaktorka. 

Foto: Archív Lucie Fialová, Jitka Polanská