Každá třída Waldorfského lycea v Praze jednou za studium nacvičí divadelní představení a taky je veřejně předvede. Projekt má za sebou devět ročníků. Lenka Kapsová, která na lyceu učí český jazyk a angličtinu (a vystudovala navíc dramatickou výchovu na DAMU) se na něm podílí poslední tři roky. Jak se takové divadlo, do kterého je zapojená celá třída, rodí a kočíruje? A jaké benefity waldorfská pedagogika divadlu a dramatizaci přisuzuje?

Ve kterém ročníku žáci na lyceu divadlo připravují a hrají?

Původně to bylo ve třetím, pak jsme ho ale po diskusi v celém kolegiu přesunuli do čtvrtého. Třetí ročník už je hodně zatížený psaním ročníkové práce a sociálním praktikem. A z mnohých důvodů se to do čtvrtého ročníku dobře hodí. Podle waldorfské pedagogiky, ale i běžné vývojové psychologie, se ve věku střední školy mladý člověk vyděluje ze světa kolem sebe, probouzí své já, odlupuje se od autority dospělých. A každým rokem se mění. Druháci jsou opravdu jiní než čtvrťáci. Konfrontační, poněkud černobílé vymezování, spojené s velkými ideály, postupně nahrazuje nuancovanější postoj ke světu a k dospělým. Starší žáci dokáží lépe pochopit – a uchopit – nejednoznačnost a rozporuplnost světa, jak ji reflektuje umění, tady konkrétně divadlo.

Jaký pedagogický záměr za tím stojí? Asi nejde o divadlo pro divadlo.

V antroposofii, která je v základu waldorfské pedagogiky, mluvíme o třech základních sférách lidské bytosti: myšlení, cítění a vůli. Vůli si ale nepředstavujme jako racionální rozhodnutí něco udělat. Podle Rudolfa Steinera je vůle spojena s oblastí končetin, a tedy s pohybem, činem, ve kterých se volní impuls musí zakotvit. Divadlo se na všech stupních waldorfské školy využívá hlavně proto, že tyto tři oblasti přirozeně zapojuje. V každém stupni vývoje dítěte má ale dramatizace jinou podobu a účel. 

V čem rozvíjí středoškoláky?

Je místem konfrontace se světem a se sebou samým. Vybírají se obvykle texty, které obsahují existenciální konflikty, odpovídají vnitřním otázkám dospívajícího, nejsou černobílé, nutí k morálnímu a myšlenkovému zápasu. Je to mimo jiné jeden z prostředků podporujících zrod samostatného, kritického myšlení.

Další důležitá věc je práce s emocemi. V tomto věku hrozí dvě jednostrannosti: buď přemíra emocí bez pojmenování, nebo chladný intelekt bez prožitku. Divadlo pomáhá emoce vyjádřit a zpracovat. Středoškolák dokáže emoci dané role prožít, a zároveň od ní mít určitý odstup. Za roli se taky dá v dobrém slova smyslu schovat. Mladý člověk mluví o roli, třeba o tom, proč se mu něco nelíbí na tom, co postava dělá a říká. A nevědomky nebo polovědomě mluví o sobě, o svých názorech a hodnotách.

A pak je tu ještě sociální dimenze. Do projektu je zapojený každý a každý nese tedy odpovědnost za celek. Každý zakouší důsledky své spolehlivosti – nebo nespolehlivosti. Je to velmi reálná příprava na dospělý život, nikoli simulace. Nejde jen o samotné představení, ale i o celou logistiku kolem něj. Žáci se rozdělí do pěti skupin a ty mají na starosti produkci, hudbu, kostýmy, scénografii a propagaci. Třída funguje jako jedno velké soukolí a to je na tom asi to nejhezčí. Je úžasné pozorovat stmelení kolektivu v něčem tak komplexním, co do té doby ještě nedělali. Naši studenti mají bohaté zkušenosti s hudbou, výtvarným uměním i jazykem, ale teprve v tomto projektu se to všechno potká na jednom místě  Měli jsme dojem, že zvlášť letošní  třída projektem úplně vykvetla, že vedle loňské zahraniční cesty jim právě divadelní projekt pomohl, aby jako třída dozráli. Mimo jiné účast posiluje sebevědomí, to na nich vidím. Je to pro každého z nich obrovský zářez na pažbě. 

Kdo celé to “soukolí” řídí? 

Hlavním iniciátorem a tahounem je kolega Matouš Černý, ten je “centrálním mozkem” projektu, zvlášť v závěru, kdy se všechny složky musejí poskládat dohromady. Já mívám na starosti detailnější práci s jevištní řečí, hlavně v začátku zkoušení, a často taky kostýmy. Oba dva zároveň dohlížíme na to, aby všechny skupiny dělaly, co mají, někdy je to studentům samozřejmě potřeba připomínat, ptát se, povzbuzovat, dohlížet a hlídat termíny. Pedagogické vedení je hodně multidisciplinární. Žáci toho většinu udělají sami, ale dohled je třeba. 

Vznikají nějaké konflikty, krize?

Přímo na krizi si nevzpomínám, ale nějaké dílčí konfrontace se pochopitelně odehrávají, a to je i zdravé. Záleží také na třídě. Ta, se kterou jsme pracovali loni a byli jsme v ní s Matoušem zároveň i třídní učitelé, byla mnohem konfrontačnější, co se vkusu nebo nějakých režijních poznámek týče.

Nebo si vzpomínám (to je teď už spíš úsměvné), že v jednom z minulých představení si holky rezolutně odmítly vzít tělové silonky, že to prý není sexy, a kvůli tomu jsme se trochu chytli, protože už měly černé šaty a mně připadalo, že v černých vypadají, jako by hrály černé divadlo nebo šly na pohřeb. Ale ony že v tělových hrát nebudou a basta, no tak hrály v černých. Takže jde spíš o prkotiny. Řekneš jim třeba, že jim v nějaké replice není rozumět, ale oni trvají na tom, že jim rozumět je, a nic s tím neudělají. Nebo občas vybublá nějaká frustrace, třeba ve stylu, že přípravná fáze moc dlouho trvá a že už se potřebují připravovat na maturitu.

Jak skloubit potřebu učitelského vedení a žákovské autonomie – to je velké pedagogické téma. Kdo má tedy vlastně v projektu poslední slovo?

Právo veta má v posledku Matouš jako režisér, umělecký garant a lídr projektu. Využívá ho ale málokdy. Spíš se snažíme o co nejjemnější manažování rozhodnutí studentů. Předkládáme jim argumenty tak, aby nakonec mohli udělat informovanou volbu. Je to určitá alchymie a možná největší pedagogická finesa. Jak učitel máte v divadelním projektu stále na paměti dva cíle: umělecký a pedagogický. Nechá třeba určité dítě zazářit, pokud tuší, že mu to v něčem hodně pomůže, ale zároveň celému projektu nesmí spadnout řemen. Neustále jako na miskách vah zvažuje tyhle dvě věci. Někdy cítíme, že pedagogický cíl je tak důležitý, že ustoupíme ze svých uměleckých představ, třeba dáme sólo zazpívat někomu, kdo díky tomu rozkvete, i když by to někdo jiný zazpíval líp. Jindy je třeba dát přednost uměleckému cíli, když třeba žáci vymýšlí něco, co není funkční, a tak se jim řekne „pardon, ale tady by diváci nic neslyšeli, věřte mi prosím, mám tu zkušenost”. Oni chvíli brblají, ale pak na vás většinou dají. 

Ještě nějaký příklad, kdy si žáci vedli svou a prosadili si to?

Letos se hrála komedie Někdo to rád horké a kluci přišli s tím, že tam za každou cenu chtějí scénu, jako je ve filmu, kde Joe leží ve vaně plné pěny, ještě v oblečení, ve kterém předtím sváděl na pláži Sugar, a nestihl se převléct zpátky. A v jednu chvíli z vany vyleze a kape z něj voda a pěna. V tom jsme se jim snažili zabránit, Matouš, který je otevřený lecčemu, měl obavu, že se zamáčí podium a tak dále. Ale oni řekli, že se o to postarají a že to opravdu chtějí. Tak jsme je nakonec nechali to zkusit. Holky jim nějakým šlehačem v zákulisí vyráběly pěnu z jaru a měli scénu jako ve filmu. V jiných případech ale Matouš právo veta využije. Když nějaký nápad podle něj opravdu nefunguje nebo se do toho celku umělecky nehodí, tak řekne nezlobte se, ale tohle ne. Ale předtím je to skoro vždy nechá vyzkoušet, a to je klíčové. Toho si studenti velice váží a zaznělo to od nich i v letošní reflexi. Když si to sami vyzkouší, a třeba to není úplně ono, tak z toho pak kolikrát vycouvají sami.  

Hudba v představení byla živá, nebo reprodukovaná?

Náš učitel fyziky a třídní v této třídě Petr Jirout dal dohromady pět odvážlivců, kteří sice umí hrát na nějaký hudební nástroj, ale nikdy nehráli jazz, a opravdu s nimi během výjezdu secvičil pět živých jazzových kousků. V kapele nakonec hrála i druhá třídní učitelka, kolegyně Olga Smolová. To byl krásný zážitek a pro nás všechny malý zázrak.  

Jak je to s kostýmy? Šijí se, půjčují?

Kostýmy se zčásti vypůjčí, zčásti nakoupí v second-handech. Nejdřív se bere, co kdo má doma, obvykle jsou potřeba černé kalhoty, bílé košile, tmavé boty, nějaké vestičky, klobouky…. Já osobně mám v garáží poměrně velký fundus kostýmů a výpravy do sekáčů mě hodně baví. Letos byla výzva sehnat šaty, kožíšky a lodičky pro mužské představitele hlavních rolí, u toho jsme se hodně pobavili. No a různé rekvizity se svážejí z půd a chalup. Třeba ta zmíněná vana.

Veřejné představení se konalo loni v listopadu. Kdy se s projektem začalo? Prolíná se do některých předmětů, jako je třeba čeština, nebo se na něj vydělí blok hodin? A kolik času to zabere celkově? To musí být desítky hodin…

Předmětu divadlo je v prvním pololetí čtvrťáku vyhrazena dvouhodinovka, těch ale do listopadu není moc a většinou padnou na přípravnou fázi, kdy se společně se studenty čtou ukázky a vybírá se hra, která je osloví, probíhá čtená zkouška a vymýšlíme ideální obsazení. Najít hru, ve které se aktivně uplatní třicet lidí, je trochu nadlidský úkol. Ale pak máme týden divadelního výjezdu, to je klíčový čas, kdy se odehrají tak tři čtvrtiny zkoušení. Na to navazuje takzvaný umělecký týden ve škole, kdy studenti na projektu pracují každý den v čase po epochovém vyučování, tj. přibližně od deseti do tří. Dost často nějakou hodinu obětuje i češtinář, když se nestíhá.

Pracné to samozřejmě je. Pro hru Někdo to rád horké jsme navíc museli zgruntu vytvořit scénář, na základě filmové verze, protože se ukázalo, že na divadelní verzi se nedala opatřit autorská práva, resp. bylo to časově a finančně mimo naše možnosti. Na přepisování padla řada nocí, možná pěkný příklad pověstného workholismu waldorfských učitelů. Ale děláte to taky z normální zdravé ctižádosti, z potřeby, aby byl výsledek co nejlepší. 

Nějaký další příklad workholismu nebo ctižádosti?

Když jsme hráli hru Písek od Arnošta Goldflama, což je hra, ve které se tematizuje židovství, tak jsem se rozhodla, že upeču na jeviště do ošatky opravdový nekvašený macesový chléb, aby tam nebyla zvadlá tortila ze supermarketu. Jenže jsem si na to vzpomněla až v jednu v noci před představením. Ovšem už jsem se té představy nedokázala vzdát, takže jsem na macesy zadělávala a pekla ve dvě v noci. Ale to je moje volba a neříkám, že jsem na takové ztřeštěnosti pyšná (směje se). 

Ve třídě je kolem třiceti žáků. Jak se to dělá, aby byl ve hře zapojený každý, nebo nehrají všichni?

V hlavní roli se obvykle střídá více žáků, to za prvé. Ideál je samozřejmě zapojit každého, a to nejen do produkce, ale i na jevišti. My se každého na začátku zeptáme, jestli chce hrát hodně, středně nebo málo. A na základě toho pak vymýšlíme jejich zapojení, zdvojujeme role a děláme i jiné změny ve scénáři. Třeba ze starosty se stane starostka a tak podobně. Většinou tak dva lidé ve třídě řeknou, že hrát nechtějí vůbec. Ale skoro vždy se nám je podaří přesvědčit, aby si zahráli aspoň minimálně, třeba postavu, která řekne dvě věty. 

Jak se vybírá, co se bude hrát? Jakou váhu má slovo učitele a slovo žáků? 

My učitelé jsme třídě dali na výběr přibližně ze sedmi předloh a zároveň žáci mohli přinášet své návrhy. Ze všech her se pak četly úryvky a diskutovalo se o nich. Je to zdlouhavé a pro netrpělivější jedince to může být deprimující, ale věříme, že je to nutné proto, aby si pak třída za výběrem hry stála a pracovali na hře s chutí.

Tento ročník si prosadil kus, který se docela vymykal dosavadní praxi – hned na začátku vyjádřili přání dělat něco komediálního. Waldorfská škola obvykle preferuje klasiku a vážné žánry; dobře uchopit humor a najít v tom kusu i záblesky něčeho vážnějšího a dojemného byl velký úkol. Letošním čtvrťákům se to ale skvěle podařilo.

Pro srovnání: jaké kusy se hrály v minulých letech?

Třeba Peer Gynt od Henrika  Ibsena nebo Kavkazský křídový kruh od Bertolta Brechta… Loni jsme s naší třídou inscenovali Návštěvu staré dámy od Friedricha Dürrenmatta. Představení mělo tři hodiny. A již jsem zmínila hru od Arnošta Goldflama Písek. To je taková autobiografická koláž o dětství, dospívání a dospělosti. Žáci do té hry zakomponovali i jednu vlastní linku, byla to třída, ve které se sešlo několik literárně velmi zdatných dívek. Složili sami i hudbu na židovské motivy. Jedna třída, kterou jsme tedy nevedli my, ale externí lektor – profesionál, ztvárnila Nezvalovu Valerii a týden divů.  To bylo scénograficky  silné představení, velmi vizuální – zase jiný příklad, kdy se třída vydala ve výběru tématu směrem, který není pro waldorfskou školu úplně typický.  Nevidím v tom ale problém, protože bez ohledu na žánr vždycky proběhne to cenné uvažování o postavách, jednání, jazyku, vyznění a smyslu dané hry.

Kde se pak představení odehraje?

Poslední tři ročníky, u kterých jsem byla, si naše škola pronajala divadlo U22 v pražské Uhříněvsi. Kvůli optimální kombinaci ceny, dopravní dostupnosti a pěkného technického vybavení. I když to může působit, jako že je to místo na konci světa, od školy je tam dobré spojení. A mají skvělého technika, který nám vždy ve všem vyjde vstříc, Matouš s ním vždycky sedí v kabině a dolaďuje svícení, hudební předěly a všechno, co musí dohromady klapat. Je to adrenalin a za mě klobouk dolů. 

Divadlu se platí nájem?

Ano, škola ho zaplatí, ale náklady se zpětně vrátí z prodeje vstupenek.

Pro kolik lidí jste hráli?

Sál má asi dvě stě míst a většinou je hlavní večer skoro zaplněný. Hraje se většinou pak ještě další večer a jedno dopolední představení pro školy, takže celkem se kus zahraje třikrát. Plus generální zkouška, to je první zkušenost s hrou v reálném prostoru.

Ráda bych je ještě zeptala, jaká byla vlastně vaše cesta k učitelství obecně a konkrétně k waldorfské pedagogice?

Řekla bych, že začala v mých šesti letech, když jsem poprvé přišla do školy a uviděla stát na stupínku paní učitelku. Vzpomínám si, že jsem byla úplně okouzlená a že mi tehdy projelo hlavou: tím se chci stát!  Škola byla poněkud socialistická, ale pak jsem začala chodit na základní školu s rozšířenou výukou jazyků a od pátého ročníku jsem měla úplně skvělou učitelku na češtinu a angličtinu. To už byla skutečná inspirace, a díky ní jsem pak sama šla studovat stejný obor, češtinu a angličtinu na filozofické fakultě. K lingvistice a literatuře jsme měli státnice z pedagogiky a psychologie, takže tím člověk získal učitelskou aprobaci.

Byla jsem v prvním ročníku, když vypukla sametová revoluce. A hned po ní nastal ve školství velký kvas, zajímali jsme se o alternativní pedagogické směry, zakládaly se nové školy. Ještě během vysoké jsem plná elánu nastoupila jako učitelka do základní školy Londýnská a zároveň do Jinonic na tehdy vznikající první waldorfskou školu, která měla teprve dvě třídy. Odešla jsem odtamtud ale ještě před koncem prvního roku. Těžce mi onemocněla maminka a k tomu studium a zaměstnání na dvou místech bylo příliš velké sousto.

Pak se mi v rozmezí necelých pěti let narodily tři děti a já jsem se – aby se to s mateřstvím dalo skloubit – stala překladatelkou a učitelkou angličtiny na volné noze. Od školství jsem si dala na pětadvacet let pauzu. Zájem o waldorfskou pedagogiku mě ale neopustil, jen ve mně dřímal a čekal na ten správný čas.

Lenka Kapsová vyučuje na Waldorfském lyceu v Praze Opatově angličtinu a češtinu a podílí se také na školních divadelních projektech. Vystudovala češtinu a angličtinu na FF UK, později dramatickou výchovu na DAMU. Přeložila několik knižních titulů a divadelních her, deset let psala jazykové sloupky do Lidových novin a v současné době se jako autorka věnuje i tématům ženství a dobrého stárnutí. 

foto: Archív Waldorfského lycea v Praze