Ročníková práce je hlavní událostí ve třetím roce waldorfského lycea a může se týkat prakticky čehokoli. Má teoretickou, praktickou a uměleckou část a žáci zpracovávají nejčastěji téma, ke kterému mají nějaký vztah, což může být šití historického kostýmu, vytvoření videohry, překladu či knihy poezie. Ale i něco ještě osobnějšího. Václav Podrazil si zvolil koktavost. 

Jak to téma vykrystalizovalo?

Asi nepřekvapivě mě koktavost dost zajímá, když sám koktám. Měl jsem i jiné nápady, co zpracovat, ale právě na koktavost jsem měl nejlepší ohlasy. Kromě toho jsem si říkal, že pracovat s koktavostí pro mě může být užitečné. Například skrze praktickou část své práce, kterou jsem věnoval třem různým pokusům o svou “léčbu”. 

Žák svou práci představuje spolužákům a učitelům na setkání, kterého se účastní celá škola. Povedla se vám prezentace?

Myslím, že celkem ano. Možná, že kdybych si poslechl záznam, můj dojem by byl jiný. Ale takto, když na to vzpomínám,  to beru jako úspěch.

Pomohly vám nějak léčebné postupy které jste vyzkoušel?

Nějaké výsledky to určitě mělo, hlavně logopedie. Ten skok oproti tomu, jak jsem mluvil v prváku, je opravdu velký. Ale zároveň mám pořád i těžší chvíle, kdy mi to moc nemluví.

Co byly ty další terapeutické prostředky, kromě logopedie?

Eurytmická cvičení a homeopatie.

Můžete v pár větách popsat, v čem spočívá léčebná eurytmie? Vím, že eurytmie je také předmět na waldorfské škole.

Obecně vnímám eurytmii jako něco mezi jógou, baletem a tai-chi. Možná mě za to eurytmisté budou chtít upálit, ale mně to tak přijde.A existuje i “speciální”, léčebná eurytmie. V jejím rámci jsem absolvoval cyklus terapeutických cviků, které na sebe navazovaly. Jeden měl například za cíl uchytit mě v prostoru. V jiném cvičení jsem si měl podávat míček, za zády a před sebou, a napodobit tím pohyb příboje. Úplně přesně už si to nepamatuju, uplynul víc než rok a dělal jsem to většinou polomrtvý únavou před spaním, ve stavu nějakého polovědom, takže si moc detailů už nevybavuju. 

Všechny ty léčebné prostředky jste zapojil najednou? Je tedy asi těžké určit, co mělo jaký účinek, to by ten experiment musel probíhat postupně.

Přesně tak. U eurytmie mi také bylo řečeno, že to není instantní metoda, že se výsledky mohou dostavit i měsíce po skončení léčebného cyklu. O to hůř se to sleduje. Navíc koktání ovlivňuje nálada, nervozita, dokonce i počasí. Je tedy dost náročné vypozorovat, jak se na mě terapie  „podepsala“.

Jak se koktání “podepsalo” na vašich vztazích?

Párkrát se mě v životě, hlavně v dětství, nějaká poznámka dotkla. Přišlo mi, že jsem měl vztahy vždy celkem dobré, ale zažil jsem i to, že se mi někdo smál. Většinou to ale spíš bylo tak, že ta vada byla tak očividná a „cejch“ tak velký, že dětem přišlo hloupé se mi kvůli tomu smát. Předpokládám, že byly zkrátka vychované v duchu, že nebohým postiženým se nesmějeme. Takže jsem s tím vlastně žádný větší problém neměl. Případně se ti, kteří se mi smáli, pak stali i mými přáteli, a tím to bylo v zásadě vyřešené.

Kde mě koktání společensky omezuje, a to už odmalička, je v mém humoru. Vtipné je většinou hlavně to, co je nečekané.  Ale když je pauza před pointou třeba pět vteřin, což se mi stávalo, moment napětí se vyčerpá a už to prostě vtipné není. Takže jsem už jako dítě přestal říkat klasické vtipy a humor se snažím vyjádřit nějak jinak.

Komplikuje vám nějak vztahy s dívkami, o které stojíte?

Asi mi to v několika situacích nepomohlo, ale nepřijde mi to jako úplně zásadní. Kdo mě měl rád, tak mě měl rád i s koktáním, a kdo měl se mnou nějaký problém, tak to bylo spíš kvůli nějakým osobnostním rysům než kvůli koktání, řekl bych. Nějak významně indisponován si nepřijdu. Nějaký vliv to ale určitě má. Jak velký, to nevím. Kdo vám řekne do očí: Václave, jsi fajn, jen to koktání nemůžu překousnout…

Jste spíš introvertní, nebo extrovertní?

Řekl bych, že jsem přeučený introvert. Lidi mám rád a kontakt s mými blízkými je pro mě priorita, ale zároveň si pak doma vždy musím dobít baterku.

Na jakou základní školu jste chodil? Předpokládám, že na nějakou dobrou, když tam byli všichni tak dobře vychovaní.

První tři roky jsem chodil do státní školy tady u nás v Hostivaři, pak jsem přešel na soukromou školu Navis. Ale rozdíl mezi dětmi na těch dvou školách jsem žádný výrazný nezaznamenal. Jak jsem říkal, na obou školách jsem se spolužáky vycházel relativně dobře.

Co byl tedy důvod pro přestup?

Náš třídní učitel, kterého jsme dostali ve třetím ročníku. On to byl vlastně strašně milý chlap, jenom nebyl zvyklý na první stupeň. Předtím učil na druhém stupni a nejčastěji deváťáky. Byl dost sarkastický. Věřím, že kdybych se s ním potkal teď, byl by to zajímavý člověk a “fajn týpek”, ale tehdy jsme z jeho vtipů a poznámek byli celá třída dost nesví. Do té doby jsme měli úplně skvělou paní učitelku a o to ten přechod byl těžší. Hrozně jsem se ve škole zhoršil. Při psaní jsem přeskakoval písmena, slova, věty, nic se po mně nedalo přečíst, a tak si máma řekla „a dost!“ a byl jsem přesunut do jiné lokality.

Jak jste volil střední školu a co vás přivedlo na waldorfské lyceum?

Za prvé mám lyceum asi pět minut od domu a celý život mám povědomí, že tu nějaká taková škola je. Když jsem se pak rozhodoval, na jakou školu se přihlásit, máma si myslela, že by lyceum mohla být volba pro mě, a já si řekl „proč ne, zajdu se tam podívat“. No a vidíte, jak to skončilo. Druhá škola, na kterou jsem se hlásil, bylo lyceum Elijáš, pak jsem ještě přemýšlel o Zatlance – Altu (pozn.: gymnázium Na Zatlance) a ještě o kovářském učňáku, ale pak jsem si řekl, že nástavbu si můžu dodělat vždycky. A dál už nevím, o čem jsem ještě uvažoval.

Co byste na waldorfském lyceu vyzdvihl? Nemáte srovnání s těmi, kam jste nakonec nešel, ale i tak, co se vám na lyceu líbí?

Nejvíc mě asi baví lidi. Znáte to přísloví “jednooký mezi slepými králem”? Tak mně od prváku přišlo, že tady  maji snad všichni oči tři, jak žáci, tak učitelé. Taky mi přijde skvělé, kolik zážitků nám škola poskytuje. Několikrát jsme v kostele zpívali mši, hráli jsme divadlo, byli jsme na turné s eurytmií v zahraničí… Člověk si sáhne na hromadu zkušeností, které jsou alespoň pro mě opravdu životní.

A co se vám nelíbí? Nějaké záporné hodnocení?

Je samozřejmě i hromada věcí, ke kterým bych mohl mít nějakou výtku, ale nic z toho mi nepřijde nějak závažné. Někdy vidím nevyužitý potenciál nebo mám pochybnost, jestli to je opravdu vše promyšlené a domyšlené, jak se to tváří. Jestli se opravdu stane, že odsud odejdeme s tím, že vše do sebe zapadlo a neseme si vše potřebné pro další směřování, tak jak to očekáváme. To už jsem ale hnidopych.

Kam chcete jít po maturitě?

Hlásím se na čtyři školy: na DAMU, obor scénografie, pak na fakultu humanitních studií UK – obor ještě nemám rozmyšlený, první ročník je tam všeobecný. Kromě toho také na produkci a na tesařskou nástavbu. Ale než někam nastoupím, ještě bych si trochu chtěl užít školy života a od školního stresu si odpočinout, možná někam odjet.

Text vyšel i v magazínu o vzdělávání EDUzín, ZDE.