Když se na waldorfském lyceu před více než deseti lety rozhodovali, jak pojmout hudební výchovu, udělali něco, na co by si možná jiné školy netroufly. Vsunuli do rozvrhu dvě hodiny sborového zpěvu navíc a vytvořili z něj povinný předmět. „Přemýšlelo se o tom, jak zařídit praktickou část výuky. Sbor je velká emoční škola, kterou vám jiné předměty neposkytnou,“ říká učitel Ondřej Ševčík. Ač je každá třída jinak “zpěvná”, veřejná vystoupení, na která žáky s kolegy Tsirou Jirout a Filipem Vosáhlem připravuje, mají překvapivě vysokou úroveň.

„Ivan Trojan tak to de! Ivan Trojan tak to de!“ předzpívává učitel-sekundant Filip Vosáhlo a třída bez váhání opakuje po něm. Hlasy se postupně šplhají do výšky. Nikdo z přítomných druháků se nesměje ani nediví, už jsou asi zvyklí na to, že Filip Vosáhlo si na každou hodinu na procvičení artikulace a intonace  připravuje  více či méně absurdní veršíky. Ale pak se přejde i k prostému „maremimo“ „jahahahahááá“, „vingem vangem“ … 

Dvacetiminutovým rozezpíváním vestoje se zahajuje každá dvouhodinovka předmětu sborový zpěv, který na pražském waldorfském lyceu mají v prvním, druhém i třetím ročníku – tam do pololetí. Je úterý odpoledne. Což znamená, že druháci se na sbor musejí vracet po obědě, s plným žaludkem, hodina začíná ve 14.20 a končí těsně před čtvrtou. To není moc příjemné ani těm žákům, kteří předmět mají rádi, zvlášť když je venku hezky. Sborový zpěv je ale na lyceu povinná součást hudební výchovy, nikoli jen pro ty, kteří rádi zpívají. „Nakonec ale u většiny myslím převáží, že to někam vede, líbí se jim, co vzniká. Takže i když trochu remcají, smysl v tom vidí,“ říká Josefína Poláková, jedna z patnácti přítomných dívek. Kluků je dvanáct.

Tohle mě fascinuje

Jak se učiteli kočíruje předmět, kde nejsou žádné písemky a jde o kolektivní dílo? „Vnější motivace formou jakéhokoliv nátlaku by samozřejmě byla zcela kontraproduktivní a hrozilo by, že žáky ve zpěvu zablokujeme na celý život,“ říká učitel Ševčík. Co má tedy k dispozici? „Přenášíme na ně vlastní elán a nadšení a snažíme se jim co nejrychleji zprostředkovat zážitek společného vytváření krásy,“ říká.

Pěvecké sbory na školách nejsou vzácné. Ale jsou dobrovolné a tvořené lidmi, kteří mají k hudbě nějaký vztah, zatímco Ondřej Ševčík má ve třídě nejen hudebně založené žáky, ale i takové, kteří na lyceum přišli s minimální zkušenosti se zpěvem, s vlažným vztahem k hudbě, a ještě vlažnějším k hudbě vážné. Přijímací zkoušky na lyceum nezahrnují talentové zkoušky, takže i takoví tu jsou.

Sbor často zpívá mše a další skladby s křesťanskými náměty. „Ne proto, že preferujeme křesťanskou tématiku, ale proto, že mají různé části s různou náladou, na tom se dá hodně naučit,“ říká Ondřej Ševčík. A má důkaz: po dvou letech společného zpěvu každá třída kupodivu dokáže secvičit třičtvrtě hodinový, slušně znějící repertoár, se kterým vystoupí před spolužáky a přáteli školy v pražském kostele U Salvátora. Výsledek chválí i ti, kdo mají dobrý hudební sluch a zpěvu rozumí. „Tohle mě opravdu fascinuje – že tak různorodá skupina lidí nakonec dokáže vytvořit něco tak hezkého,“ říká Josefína Poláková. Ve třídě patří k těm hudebně disponovaným, chodila na hodiny sólového zpěvu a zpívá v kapele. 

„Výsledky jsou opravdu relevantní, jak toho dosahujeme, vlastně nevím, to se musíte zeptat mých zkušenějších kolegů, Tsiry Jirout, která ten předmět vybudovala, a pana učitele Ševčíka,“ říká Filip Vosáhlo, který je učitelem teprve krátce. V roce 2019 na této škole složil maturitu a nyní učí geometrii a hudební výchovu (sám prošel zuškou a hraje na klarinet), zatímco si dodělává magisterské studium učitelství matematiky. 

Mírně nad možnostmi

Na budoucí koncert, kterým předmět kulminuje, tato třída nacvičuje Glagolskou mši od Janáčkova současníka Josefa Bohuslava Foerstera a Ecce sacerdos magnus od Antona Brucknera. „Je to pompézní a slavnostní skladba pro sbor, varhany a tři pozouny, někdy nakládačka. A vybrali jsme ji i proto, že jeden chlapec hrál na pozoun, pak přestal a my učitelé jsme chtěli, aby zase začal hrát. Další dva pozouny si budeme půjčovat ze ZUŠ Lounských, pomohla nám je najít paní hospodářka, její synek taky hraje na pozoun,“ říká Ondřej Ševčík.

S kolegou Vosáhlem věnují výběru skladeb hodně času. „Od klasicistních, se kterými začínáme, přes romantické, se ve třetím ročníku dostaneme až k moderně dvacátého století. Aby je to někam posunulo, musí to být mírně nad hlasovými možnostmi třídy, ale zároveň to nesmí být příliš velké sousto pro učitele, aby to uměl uřídit. Když tyhle dvě věci splníte, dějou se neuvěřitelné věci,“ vysvětluje.

Když ale učiteli chybí elán a energie, žáky to znejistí. „Když nemám dobrý den, bylo by skoro lepší, kdyby se ta hodina vůbec neodehrála, studenti to hned poznají. Zejména se začátku se na učitele velmi spoléhají, a když to nemáte pevně v rukou, obrovsky jim klesá motivace,“ říká Ondřej Ševčík.

Někteří žáci by raději zpívali něco dynamičtějšího, například spirituály. „Mají silnou duševní složku a jsou skvělé, ale na klasické hudbě se učíte být vědomější, nejde jen o to se nechat unášet na křídlech emocí,” vysvětluje svou volbu repertoáru učitel Ševčík.

Když nezpívám, nudím se

„Pojďme si přečíst celou tu dynamiku,“ vybízí žáky od klavíru mocným gestem. „Začíná to krásně piano. Když se podíváte – za nádechem, pátý takt v té velké pětce, tak tam to roste… a klesá, a až na tom gentium se to zklidní, tam je to diminuendo, a pak je forte na illi. Když neztišíte na tom místě, kde je napsané piano, tedy na dedit, tak nemáte kam růst… A gentium čteme jako gencium, to víte, že.“

„Benedictionem omnium gentium dedit illi, et testamentum suum confirmavit super caput eius,“ zazpívají vysoké hlasy dívek. „A teď muži,“ dá pokyn učitel, „a zkuste myslet na to, co jsem řekl, dynamiku máte úplně stejnou. Tři čtyři…“ Poněkud nezúčastněné až znuděné tváře žáků, kterým od klavíru diriguje, kontrastují s procítěným zpěvem. Nad hlavami mladých lidí, kteří před sebou drží noty, se vznáší jemná hudba.

Třída je ve fázi, kdy se skladba již „leští“, secvičuje společně. Koncert bude už za pár měsíců. Předtím si ale učitelé dělili skupinu na dvě poloviny, na nízké a vysoké hlasy, a pracovali s nimi zvlášť. „Když nezpívá jejich hlas, žáci se nudí, to není jako ve sboru, kam chodíte dobrovolně, tam vám nevadí poslouchat. Párové učení nám umožňuje prostoje minimalizovat a výuka je daleko efektivnější,“ vysvětluje učitel Ševčík.

Teď ale už třída trénuje pohromadě a kdo není na řadě, může si číst. Chlapec v čepici sedící v poslední řadě vytáhne z tašky Junga. Žofi Čechů má zase s sebou vyšívání natažené na bubínku. „Ale to mě vůbec nerozptyluje, naopak, soustředím se tak líp,“ říká po hodině.

Ne všichni to “žerou”, ale zpívat se nikdo nebojí

Předmět “sborový zpěv” není úplně její šálek kávy, ale uznává, že není zbytečný. „Repertoár mě zas tolik nebere, ale na druhou stranu jsem ráda, že nezpíváme nějaké odrhovačky,“ říká dále. „Hodili nás do toho rovnýma nohama, hodně brzy jsme začali s vícehlasou skladbou, bylo to celkem náročné. Ale vlastně nelituju, nutí nás to vystoupit z komfortní zóny,“ pokračuje. 

„Já na hudbu moc nejsem, raději mám výtvarku, ale sbor je vedený dobře a výběr skladeb mi docela vyhovuje,“ říká spolužačka Barbora Mikovcová. 

„Já jsem byl „šprt“, mě to bavilo,“ říká pobočný sbormistr Filip Vosáhlo, který byl ještě donedávna lyceánem a tento předmět taky absolvoval. „Sedli jsme si s učitelkou, která ten předmět tady vybudovala. Já jsem před tím vůbec nezpíval a Tsira Jirout k tomu měla takový přístup „neprožívej se tak a zpívej“. To na mě platilo, takže jsem se skvěle rozezpíval,“ vzpomíná. 

Všichni žáci sborový zpěv rozhodně “nežerou”, podle jeho slov, ale ani ho nehodnotí jako trapný nebo ztrapňující. “Nikdo se nebojí zpívat,“ říká Filip Vosáhlo.

“Provozování hudby je terapie a mnoho lidí by tenhle účinek nezakusilo, kdyby to neměli ve škole povinně,” říká druhačka Josefína Poláková, která má s kamarády kapelu. 

Jako by-product žáci zažívají sílu a kouzlo skupinové práce – sbor je kolektivní z podstaty. Tím, že zpěv dotáhnou až k veřejně prezentovatelné výsledku, posilují také víru ve své schopnosti a ve smysl toho věnovat něčemu úsilí. 

Největší benefit sboru je ale podle učitele Ševčíka v tom, že je to “emoční škola”, jak říká. “Skladatel po vás chce určité naladění a neptá se vás, zda jste zrovna smutní, nebo veselí,“ vysvětluje. “Je to taková duševní gymnastika.”

Foto: Jitka Polanská
Text vyšel v magazínu EDUzín.